Teen wolf... and me ✔

5#

V noci jsem se vzbudila a hned jsem vystřelila do sedu. Zrychleně jsem dýchala.

"Byl to jen sen. Jen sen" říkala jsem si pořád dokola. Zmáčkla jsem víčka k sobě. Jenom sen. Zdálo se mi, že to monstrum mě napadlo, ale že se přede mě postavil Isaac, Scott a Malia. Všichni do jednoho byli mrtví. Pak roztrhalo na kusy Stilse, Allison a Lydii. A nakonec mojí mamku. Pak začalo řvát na mě, že krev je na mých rukách. Bože. Vstala jsem a šla jsem si pro pití. Hodiny ukazovali čtyři hodiny ráno. Za chvilku by mě svítat. Nabila jsem se a šla jsem zpátky do pokoje. Zavřela jsem za sebou a lehla jsem si. Nemůžu uvěřit tomu, že vlkodlaci existují. Je to.. Šílený! Existují i upíři? To asi ne, ne? Nebo jo? Doufám, že ne, protože to už bych si šla rezervovat místo v blázinci. Zavřela jsem oči a po chvilce jsem usnula.

Ráno mě, jako každý den, budila mamka. Moc se mi nechtělo vstát, ale dokopala jsem se k tomu. Vyčistila jsem si zuby, opláchla jsem si obličej, učesala jsem si vlasy a dala jsem si je do culíku. Namalovala jsem a vyšla jsem ven. Ve skříni jsem si vzala šedý šaty s černým paskem, boty na podpatku a koženou bundu. Vzala jsem si batoh s věcmi a dala jsem si do ní peněženku a mobil. Klíče jsem si vzala do ruky a vzala jsem si helmu. Vyšla jsem z pokoje a mířila jsem si to rovnou k motorce. Na tu jsem nasedla, nandala si helmu a jela ke škole. Hned jak jsem zaparkovala přiběhl ke mně Scott.

"Tak co? Jak ti je?" zeptal se.

"Dobře vlkouši. Omluv mě za ten včerejšek. Byla jsem jen... Vyděšená" řekla jsem. On se usmál.

"Díky bohu. A doufám, že ti nemusím říkat, že je to jen mezi námi. Nikomu to nesmíš říct" řekl a tvářil se vážně.

"Neboj. Nikomu to neřeknu. Vždyť nikoho kromě vás neznám." řekla jsem a on kývnul.

"A co Cassidy?" zeptala se za mnou Malia.

"Co s ní?" zeptala jsem se.

"Řekneš jí to?" zeptala se.

"Malio..." ozval se Scott.

"Neřeknu." řekla jsem.

"Fajn" odsekla Malia. Scott protočil očima. Já jsem vešla se Scottem po boku do školy. On se ode mě odpojil a šel za kluka a já jsem šla za holkama, které na mě mávaly.

"Ahoj. Jak ti je?" zeptala se mě Allison.

"Je mi fajn, ale jestli se mě ještě někdo zeptá, vrazím mu." řekla jsem a holky se zasmály. Najednou se Lydie přestala smát. Koukala vykuleně za mě. Já jsem se otočila. Byli tam. Stáli tam dvojčata a koukali na mě jako na svou kořist. Když procházeli kolem nás jeden z nich na mě mrknul a měl rudé oči. Pak se otočil a předpokládám, že je rudé neměl.

"Fajn, tak tohle není dobrý" řekla Allison.

"Co tu chtění?" zeptala jsem se.

"No.. Podle mě se tu nechtějí učit rovnice" řekla Lydie, když je sledovala, jak jdou po chodbě. Na to je jí nic neřekly. Já jsem se s nimi rozloučila a šla jsem si pro věci do skříňky. Vzala jsem si učebnici dějepisu a šla jsem ke třídě. Když jsem tam přišla, zjistila jsem, že jedinné volné místo je mezi dvojčaty. Ty se na sebe usmali a pak svůj pohled upřeli na mě. Já jsem polkla a začalo mi srdce tlouct jako splašené. Sedla jsem si tam, ale vůbec jsem nebyla klidná. Seděla jsem tam jako na trní. Určitě museli slyšet moje srdce.

"Ahoj, Katie" řekl jeden a naklonil se ke mně.

"Určitě si nás pamatuješ" dodal ten druhý.

"Nebo jsi byla tak vystrašená, že jsi ztratila paměť?" zeptal se posměšně.

"Buď hodný Aidane. Nechce jí přece vyděsit." řekl zase ten první.