Try Again | Marcus & Martinus

16.

„Co tu děláš?" vykřikla jsem jako bych žádala o pomoc.

„Snad sis nemyslela, že ti projde to, co se stalo s Marti-" nedořekl svojí větu.

„Kdo ti to řekl?" ztišila jsem se.

„Cain," začal mi jazykem jezdit po krku.

„Ten parchant," zamumlala jsem si pro sebe a snažila se ho odtáhnout. Nešlo to, byl moc silný oproti mně.

„Můžeš přestat?!" sykla jsem. Stále neposlouchal a obdařoval můj krk svými dravými polibky.

„Přestaň!" odtrhla jsem ho.

„Nelíbí?" ušklíbl se perverzně a otočil mě k němu zády.

Na svém zadku jsem cítila velký tlak. Rukama mě různě osáhaval. Skončil u mých prsou, které následovně začal mačkat. Ústami mi dělal červené cucfleky po celém krku. Kapičky vody mě uklidňovaly. Nic jiného.

„Já nechci!" snažila jsem se zakřičet, ale neposlouchal mě.

„Ale já jo," cítila jsem jeho horký dech na mém krku.

Chvíli nic nedělal a mně došlo proč. Nasazoval si prezervativ. Bála jsem se na něj otočit. Čekala jsem na tu bolest, která stále nepřicházela. Chtěla jsem zakřičet, ale potom mi došlo, že to nemá cenu. Doma jsem byla sama s Marcusem. Začínala jsem si myslet, že přestal a odešel. Když jsem to nejméně čekala, vnikl do mě. Prohnula jsem se v zádech. Snažila jsem se potlačit moje slzy.

On stále dokola zrychloval a bylo mu úplně u prdele, že to nechci. Plácl mě po zadku a já myslela, že mi každou chvílí odpadne. Když už konečně vyvrcholil, otočil mě a pohlédl mi do očí. Ty jeho oči byly prostě dokonalé.

„Tohle tě naučí poslouchat," dal mi pusu na čelo a odešel pryč z koupelny.

Když se zabouchly dveře, z očí mi začal téct vodopád slz. Pomalu jsem si sedla do vany a přemýšlela nad tím, co se stalo. Právě mě znásilnil můj vlastní bratr. Kolena jsem si dala více k tělu a začala brečet ještě víc.

***
Nedokázala jsem vstát z postele. Prostě jsem byla líná. A nebo jsem mu nechtěla hledět do očí? Kdo ví.

„Už jdeš?" ozval se Tinus z kuchyně.

„A-ano," zakoktala jsem.

Sešla jsem schody a u stolu seděl Martinus. Vzala jsem si svojí porci palačinek a začala je jíst.

„Kde je Marcus?" přerušila jsem ticho mezi námi.

„Je mu špatně," zvedl oči od jídla a podíval se na dveře jeho pokoje. To bych mohla říct taky.

„Nejde do školy?" povzdechla jsem.

„Nejde," vydechl.

„A tobě je dobře?" nadzvedl jedno obočí.

„Asi jo. Proč se ptáš?"

„Nechceš si sednout, to už něco znamená," odpověděl.

„Všechno mě bolí," vypadlo ze mě. Na palačinky jsem už neměla chuť a šla se převléct do pokoje.

Vytáhla jsem si černé roztrhané džíny, bílé obyčejné tričko a nějakou volnou mikinu. Předtím než jsem si natáhla kalhoty, podívala jsem se na červenou ruku na mém zadku. Bolelo to. Někdo otevřel pokoje a já rychle zakryla červené místo svým tričkem, které bylo celkem dlouhé.

„Myslíš si, že jsem slepý?" ozval se podrážděný Martinus.

„No brýle bys potřeboval," zasmála jsem se.

„To ti udělal kdo?" zvážněl.

Stála jsem tam s prázdným výrazem ve tváři. Chtěla jsem mu říct pravdu nebo mu lhát?

***
„Přivítejte nového žáka Adriana Woltera," všichni začali tleskat, já se k nim nepřidala.

Do třídy vešel vysoký blonďák s zelenými očima. Podivila jsem se. Vždyť já ho odněkud znám. Svým pohledem jsem uhla, protože se na mě podíval.

„Melanie tě provede po škole," zvolal učitel nadšeně. Adrian se usmál a podíval se znovu na mě. Společně jsme odešli ze třídy.

„Takže ty chodíš k nám na školu. Myslela jsem, že tě už neuvidím. Jaká to škoda," uchechtla jsem se a on se mnou.

„Hele ty se znáš se Shawnem?" ozval se po chvíli.

„Eh...ano, proč se ptáš?" podivila jsem se.

„Dávej si na něj pozor," varoval mě.

„A to jako proč?"

„Je celkem agresivní, když má alkohol v krvi," řekl příliš rychle, že mu nebylo skoro rozumět.

„Neboj se," snažila jsem se znít v klidu.

„Ty víš, co mu je?" musela jsem se zeptat.

„Nemám ti to říkat," podíval se mi do očí. Božíčku na nebi. Ty oči jsou, tak dokonalé. 

Byla to dlouhá a nudná procházka po škole. Nechápu k čemu to vůbec je. Stejně se tu lidi ztratí a musí se zeptat druhých, kde co je. Najednou se spustil školní zvonek a všichni vyběhli na chodbu. To už uběhlo 45 minut?  Očkem jsem zahlédla Anette, jak se vybavuje se Cainem. O čem by se, tak mohli bavit.  A kde má Carol?

„Tak děkuju, že si mě tu provedla," usmál se a já na oplátku taky, i když to byl falešný úsměv.

„To je samozřejmost,” objal mě a já se tomu nijak nebránila. Teď jsem to naopak potřebovala.

Zahlédla jsem Lorey a Charlotte, které se chichotaly. Tak včera brečela kvůli tomu, že jí Marcus nechce a teď tohle. Se ani nedivím, že jí nechce. Taky bych jí nechtěla.

„To je kdo?” zeptal se Adrian.

„Takové dvě pipinky, které tě budou chtít jenom do postele,” mrkla jsem na něj a on udělal znechucený výraz a odešel ke své skříňce.

Pohled Marcuse

„Já jsem takový kretén!” zakřičel jsem na celou místnost.

„Ta už mi nikdy neodpustí!” kopl jsem do míče, který se odrazil od dveří.

„Co já jsem za čuráka!” klekl jsem si.

„Prosím Božíčku, odpusť mi to a dej mi ještě jednu šanci,” začal jsem se modlit. V Boha nevěřím, ale třeba mi to pomůže.

Za to, co jsem udělal, se teď nesnáším. Proč jsem pil ten alkohol? Proč jsem byl tak nadrženej? Se mnou je něco špatně. Měl bych přestat pít a hulit. Zvedl jsem se a začal prohrabovat všechny šuplíky, abych z nich vyhodil cigarety, trávu a další podobné sračky. Všechno jsem to naházel do jednoho pytle a vyhodil to, tak dva kilometry odsud. O problém míň. S Lorey jsem to už skoncoval. O dva problémy míň. Teď vyřešit ten nejhlavnější. Sedl jsem si a hlavu dal mezi kolena. Chci se dotýkat svými rty jejích rtů. Chci se dívat do těch zelených očí. Chtěl bych vrátit čas, tak abych si stihl uvědomit, že jsem kretén třetího stupně.

„Promiň mi to Mel,” povzdechl jsem a v očích se mi objevily slzy.

Myslíte si, že se Marcus dokáže změnit? Jinak děkuju za hezké komentíky. Strašně mě to nahajpuje, abych napsala další část. Marcus nebo Martinus? Za mě Martinus ❤️