Try Again | Marcus & Martinus

23.

Jsem v místnosti. Bílé. Rozhlížím se. Kolem mě jsou lidi. Něco říkají. Vůbec nevím co. Snažím se dýchat zhluboka.  Motá se mi hlava. Necítím svoje nohy. Mé tělo je paralyzováno. Něco slyším. Je to pláč. Pláč mé matky. Pláč mých milovaných sestřiček. Pláč mého otce. Pláč mého bratra. Někdo mě chytil za ruku. Ten dotek bych poznal, i kdybych byl ochrnutej. Byla to Melanie. Moje Melanie. Podívala se mi do očí. Já jí též. Její oči byly rudé a vlhké. Mám nutkání zavřít oči. Jen na chvíli. Prosím. Jsem v jiné místnosti. Trochu tmavší. Vidím jen cizí lidi. Nikdo z blízkých tu není. To je poslední okamžik, který si pamatuju.

Pohled Melanie

Držela jsem ho a nechtěla ho pustit. Plakala jsem, i když mě ranil. Povzbuzovala jsem ho, i když mě neslyšel. Doktoři ho vezli na sál. Doteď nevím, co se stalo a chci, aby to tak prozatím i zůstalo. Zavezli ho do místnosti a já věděla, že to bude ještě nějakou chvíli trvat. S rodinou jsme se posadili. Všichni plakali. Hlavou jsem se opřela o Martinusovo rameno a snažila se zadržet slzy. Vzal mojí ruku a pevně jí stiskl. Věděla jsem, že u něj můžu být v bezpečí. Bolelo to. Ta představa, že bych ho měla ztratit, mě zabíjela.

***

Uplynuli tři hodiny a mezitím jsem usla. Rodiče s Emmou byli pryč, ale Martinus tu stále se mnou byl.

„Kde jsou všichni?” nedalo mi to a musela jsem se zeptat.

„U Marcuse,” odpověděl.

„Už je po operaci?” vyhrkla jsem na něj.

„Ano,” odpověděl.

„A co ty tady děláš? Proč nejsi s nimi?” podivila jsem se.

„Nechtěl jsem tě budit a myslel jsem si, že bude lepší, když půjdeme společně,” pousmál se.

„Tak na co ještě čekáme?” zvedla jsem se a on se zvedl společně se mnou.

Otevřela jsem dveře a uviděla svojí rodinu. Maminka s Emmou pořád plakali. Tatínek se na nás s Tinusem otočil, a pak se otočil zpátky na Marcuse.

„Budem na vás čekat před pokojem,” ozval se po chvíli zdrcený táta. Kývla jsem.

V pokoji jsem zůstala jen já a mí bratři. Když jsem si pořádně prohlédla Marcuse, tak mi začaly téct slzy po obličeji.

„Mají nějaký výsledky nebo něco podobného?” vzlykla jsem.

„Má otravu alkoholem, drogu v krvi, otřes mozku a zlomenou levou nohu,” odpověděl a přisedl si k němu.

„Kde vzal drogu, do prčic?” naštvala jsem se.

„Matt,” protočil očima a já taky.

„Kdy se může tak probudit?” zahltila jsem ho další otázkou.

„Na dnešek to doktoři nevidí,” po dokončení této věty mi začaly více stékat slzy po tvářích.

„Měl jsem tam jet,” odrfkl si.

„Nechceš si to dávat za vinu, že ne?” pokrčil jen rameny nad mojí otázkou.

Chytla jsem Marcuse za ruku a dala mu pusu na čelo. Chovala jsem se k němu tak příšerně. Já jsem taková kráva!

„A můžeš mi vysvětlit, co se kurva stalo, že je na tom takhle?” zakřičela jsem na Tinuse, i když jsem věděla, že za to nemůže.

„S klukama měli nějakou párty, ožrali se, a pak se Matt a Marcus nějak poprali a Marcus přepadl přes balkón” začal.

„Mám to od Nicka,” dodal. Nic jsem mu na to neřekla. Neměla jsem slov. Dneska je fakt možné všechno.

„Měli bychom jít,” ozval se do ticha.

„Nikam nejdu. Budu tu s ním,” stále jsem ho držela za ruku.

Martinus na mě prosebně koukl. Držela jsem se za svým. Bez úspěchu odešel z místnosti. Byla jsem unavená, ale nemohla jsem ho tu nechat samotného. V hlavě se mi furt přehrávalo, jak přesně se to mohlo stát.

***
Vzbudil mě řinkot mobilu. Podívala jsem se na displej. Volal mi Cain. Co zrovna on potřebuje u všech ďasů? Zvedla jsem hovor.

M: Co chceš?

C: Milé to uvítání.

M: Hmm.

C: Slyšel jsem, co se stalo. Mrzí mě to.

M: Mě taky.

C: On se z toho dostane. Znám ho moc dobře.

M: Aby z vás nebyly nejlepší kamarádky.

C: Haha. Vím, že mě musíš nesnášet, taky máš důvod, ale chtěl jsem se zeptat, jestli bys nechtěla ven. Zítra, pozítří, je mi to jedno.

M: Co čekáš, že odpovím?

C: Určitě, Caine.

M: Ty jsi ale vtipálek.

C: Tak půjdeš?

M: No jo, když nedáš pokoj.

Hovor jsem típla. Nemám absolutní tušení, proč by chtěl jít ven.
Obzvlášť po tom všem. Možná se chce omluvit. Vkládám do něj moc velké naděje. Ale kdo ví.

Otočila jsem se na Marcuse, který stále tvrdě spal. Dala jsem mu poslední pusu na čelo a odešla jsem. Pro dnešek je toho už moc na mě.

Otevřela jsem dveře, ale rodina už tam nebyla. Nemám, jak se dostat domů. Rozhodla jsem se jít pěšky. Prošla jsem celou halu, když v tom se uviděla někoho známého. Byl to Adrian. Zamávala jsem mu a on mě taky na oplátku.

„Co tu děláš?” zeptala jsem se.

„Shawn je u psychologa, tak jsem tu s ním. Potřebuješ odvoz? Koukám, že si tu sama,” odvětil.

„Potřebovala, pokud by to nevadilo,” prohrábla jsem si vlasy.

„Samozřejmě, že ne. Navíc Shawn bude i rád, že tě uvidí.” usmál se a já taky.

„Slyšel jsem o Marcusovi,” začal.

„Je mi to líto,” objal mě a po chvíli se odtáhl.

„Už nechci o tom slyšet,” sklesle jsem odpověděla. On jen přikývl.

Shawn už vycházel z místnosti. Když nás viděl, rozzářil se. Přišel ke mně a objal mě. Pevně.

„Jedeš s námi?” zeptal se vesele.

„Si piš,” mrkla jsem na něj a vydala se na cestu. Chyběli mi. Oba dva. Jsem ráda, že jsem je tu potkala.

***
„Jak jsi na tom vůbec, Shawne?” zeptala jsem se Shawna během jízdy v autě.

„Bude to trvat,” odvětil a opřel si hlavu rukou.

„Promiň,” můj hlas sklesl.

„Neomlouvej se,” cítila jsem, že se usmál.

„Už jsme tady,” ozval se Adrian a já uviděla svůj dům.

„Děkuju,” řekla jsem a vystoupila. Zamávali mi. Adrian se rozjel a auto zmizelo v dálce.

Otevřela jsem dveře a cítila jsem vůni domova. Vyšla jsem schody. Z Tinusova pokoje se ozývaly divné zvuky. Nahlédla jsem přes škvíru ve dveřích. Na posteli ležel Martinus a Caroline. Líbali se, osahávali se. Hned jsem odešla do svého pokoje a bouchla jsem silně dveřmi, aby věděl, že jsem doma. To nemyslí vážně! Jeho bratr leží v nemocnici, probrat se může kdykoliv a on se tu ocucává s mojí nejlepší kamarádkou. To je teda přístup. Otevřela jsem si okno v pokoji. Vyndala jsem si krabičku cigaret z mikiny a jednu si zapálila. Dneska už toho bylo moc. Jakmile jsem jí dokouřila, lehla jsem si a usnula jak Šípková Růženka.

Tak máme tu další kapitolu, opět po dlouhé době! Koho máte radši: Shawna nebo Adriana? ❤️