Myšlenky padající oblohy

102{Hvězda a konec}

A potom si uvědomíš, že je to konec. Definitivní. Někdo vzal z tebe kus tvého já a nevrátí ti ho.

Brečíš, protože jsi si uvědomil ten drtivý fakt. Je to konec.

Už není žádné "možná", už je jen "určitě".

Domeček karet uvnitř tebe padá do prázdna a ty si myslíš, že ho nic nezastaví před pádem.

Protože co zastaví neúprosný fakt, že ti zase kousek tebe chybí?

Brečíš znova a znova, protože co jiného máš dělat?

Mučíš se fakty a prohlížením starých fotek.

Fotek, které ti pouze ukážou, že něco krásného skončilo. A nemusí to být ani tvou vinou.

Smutná hudba se line pozadím a tebe ještě víc uvrhne do temnoty.

Cítíš se samotný.

Ale jak se říká, když se jedny dveře zavřou, další se otevřou.

Nezůstaneš v uzavřené místnosti. Tak to nefunguje. Východ tu vždy je, někdy jenom není vidět.