A potom si uvědomíš, že je to konec. Definitivní. Někdo vzal z tebe kus tvého já a nevrátí ti ho.
Brečíš, protože jsi si uvědomil ten drtivý fakt. Je to konec.
Už není žádné "možná", už je jen "určitě".
Domeček karet uvnitř tebe padá do prázdna a ty si myslíš, že ho nic nezastaví před pádem.
Protože co zastaví neúprosný fakt, že ti zase kousek tebe chybí?
Brečíš znova a znova, protože co jiného máš dělat?
Mučíš se fakty a prohlížením starých fotek.
Fotek, které ti pouze ukážou, že něco krásného skončilo. A nemusí to být ani tvou vinou.
Smutná hudba se line pozadím a tebe ještě víc uvrhne do temnoty.
Cítíš se samotný.
Ale jak se říká, když se jedny dveře zavřou, další se otevřou.
Nezůstaneš v uzavřené místnosti. Tak to nefunguje. Východ tu vždy je, někdy jenom není vidět.

ČTEŠ
Myšlenky padající oblohy
PoetryPadá obloha. A z ní všechny hvězdy. Zpátky na nebe jim snad pomohu svými myšlenkami. A když ne, půjčím si štafle.