Myšlenky padající oblohy

120{Hvězda a šťastný konec jedné lásky}

Víš, napsala jsem o tobě pár básní.

O začátku, o tom jak to bylo krásné.

Krásné v té nevědomosti, jak to vlastně mezi námi je.

Ale tvé oči upřené na mě, přesně ty mě držely nad vodou.

Pár básní o tom, jak mě ta nevyslovená slova tíží.

Pár básní o citu, kterému jsem nerozuměla,

a upřímně, pochybuji, že ty jsi mu rozuměl.

Pár básní o tom, že tu pro tebe, pro tvé hladové oči nebudu, když vidím, že se bavíš s ní a mně slova neřekneš.

Bylo to zvláštní, nedokážu říct, co jsi cítil.

Neřekl jsi ani slovo, jim všem jsi jich říkal spoustu, mně ani jedno.

Víš, napsala jsem o tobě spoustu básní.

O tom zamotaném středu tohoto citu, kdy jsem střídala dny, kdy jsem tě nosila blízko k srdci s dny, kdy jsem tě nazývala lhářem.

Podvodníkem.

Ale ty slunečné dny vždy nakonec přišly.

Proč jsi nic neudělal?

Proč jsem nic neudělala já? Zpětně, myslím si, jsem vlastně podvědomě nechtěla, nebyla připravená a taky tak trochu tušila, že tento cit nebude láska.

Možná obdiv, jsi přeci chytrý.

Možná okouzlení, ale určitě ne láska, drahý.

Tenkrát jsem to nevěděla, ale teď to vidím.

Nebyla to láska.

Takhle to nemá být a teď to konečně vidím bez té mlhy, která mě obklopovala.

Vypustila jsem tě z hlavy a bylo to krásné. Bylo to lehké, neboť jsem tě neviděla, neslyšela tvá precizně volená slova, ale pak..

pohled, slova, pár konkrétních slov.

Ne od tebe, od nich a přesto mi dodali odvahu.

Víš, začala jsem v nás věřit a věděla jsem, že já jsem konečně dostatečně odvážná jít ti dát mé vše.

A v tom hlubokém štěstí, že možná, ale pouze možná, jsme pro sebe stvořeni, jsem si nevšimla, že tento cit není láska.

Tvé oči stále hladověly a já začala hladovět po lásce.

Bohužel jsem neviděla, že toto není láska, je to cit, ale jiný.

Ne všechno, co se zdá býti láskou, láskou jest, víš, drahý.

Začala jsem dělat kroky, abychom přeci mohli být blíž naší lásce, víš.

Usmíval jsi se, vypadal jsi šťastný a nebudu lhát, dodalo mi to odvahu.

A pak.. ptáš se mě, co se stalo?

Ale jak to mám vědět?

Odešel jsi,

věnoval jsi se jí, její kůži, jejím očím,

přesto jsi nějakým způsobem zvládal upírat ty dva hladovějící reflektory i na mě.

Ale víš, v ten moment už jsem věděla, že mám nějakou hodnotu.

Všichni máme a já nebudu s tebou hrát žádnou hru.

Ne, nebudu tu pro tebe, když ty tu pro mě nejsi.

Ne, nebudu mít oči jen pro tebe, když ty nemáš.

Já jsem tu pro někoho, kdo mě dokáže ocenit. A já dokáži ocenit jeho.

Pro někoho, koho budu milovat. Doopravdy.

A kdo bude milovat mě.

A ačkoliv dodnes nevím, jak to doopravdy bylo, nevím, jestli jsi byl tak vyděšený z citu ke mně, jak tvrdili, nebo jestli sis se mnou jen hrál, nebo jsi prostě jen chtěl vztah.
Už po odpovědích netoužím. Netrápí mě totiž, jak to bylo, protože tu lekci, kterou jsem si z toho všeho měla odnést, jsem si odnesla.

Ať to bylo jakkoliv, teď už se to nedozvíme. Odešla jsem od tohoto citu, který nebyl láskou, přesto se v něm skrývalo ponaučení. Víš, díky tomu, že jsi mě zradil, a je už vcelku jedno proč, jsi to udělal, jsem se naučila tolik.

Naučila jsem se toho víc, než bych čekala, že jde ze zamotaného citu, o kterém si myslíte, že je láska, než vám v okamžiku krize dojde, že doopravdy toto láska není.

Naučila jsem se milovat sebe a vidět, že všichni máme svoji hodnotu a neměli bychom se prodávat za levno.

Naučila jsem se odpouštět.

Naučila jsem se toho tolik, díky tvé..víš, já nevím, co jsi cítil, co jsi si myslel, tak řeknu jen

díky tvým činům.

Naučila jsem se toho tolik, díky tvým činům.

Napsal jsem pár básní o tom, že bychom měli být přátelé.
Napsala jsem pár básní o tom, že je tak krásně ulevující opustit tuto situaci.

Napsala jsem toho tolik a všechna ta slova nebyla promarněna, protože teď jsem tady a vím víc než kdy dřív.

Díky tvým činům, které nebyly správné, přesto se mi povedlo je přetvořit v dobro.

A když jsem v dobro přetvořila toto, dokáži již cokoli.

Teď jsi s ní, všechno to přišlo tak rychle a nejen proto ti chci říct,

doufám, že se k ní chováš tak, jak si zaslouží.

Doufám, že víš, že je krásná a chytrá a podle toho se k ní chováš.

Doufám, naprosto upřímně, že vám to vyjde, že toto je z obou stran láska a nic jiného než čistá láska a pokud ne, tak jí prosím nezlom. Nezlom další, jen protože ty jsi zlomený.

Oprav nejdřív sebe a pak rozhoduj, uvědom si to, prosím.

Děkuji za tento zážitek, dal mi hodně a byla bych ráda, aby i tobě dal hodně a stal se s tebe lepší člověk.

Ty jsi s ní

a já sama.

A víš, co je na tom nejkrásnější?

Pochopila jsem, že jsem šťastnější bez tebe, jen sama se sebou, s mým pravým já, které jsem kvůli tobě málem ztratila, ale stihla jsem se nejen znovu najít, ale posunout se o mnoho kroků dál.

Víš, nevím, co to bylo,

co se to vlastně vůbec stalo?

Ale na tom už nezáleží,

teď vím, že každý z nás jsi zaslouží lásku.

A že je lepší být sám, než se snažit vytvořit něco z ničeho, protože to prostě nejde. Nemůžeš nic přetavit v lásku.

Děkuji.

Přeji hodně štěstí.

A taky doufám, že tato další kapitola mého života bude stát za to.

A já vím, že bude, protože jí píši já.

Já píšu svůj příběh.

Já píšu svůj příběh s jasnou myslí.

Bez mlhy, bez nejasností.

Jen já a má průzračně čirá mysl