Myšlenky padající oblohy

105{Hvězda a moře slz}

Stojí dívka na útesu,

kapka slzy dolů padá.

Stojí dívka na útesu,

pod ní pustina,

tam kde bývalo moře.

Vyschlo díky její zlobě.

Teď pár kapek slz

leží tady,

na pusté planině.

Rybáři už tu dávno nejsou.

Odešli někam,

kde díky zlobě moře nevysychá.

Už je tu jen ona

a slzy.

Stojí dívka na útesu,

slzy tečou dál.

Letí svou cestou dolů,

na hřbitov předešlých.

Stojí dívka na útesu,

za ní rozpadlé domy pomalu končí svůj život.

Slzy tečou dál.

Je jich příliš mnoho.

Stojí dívka na útesu,

pod ní jezero.

Je tu jenom ona

a její tiché vzlyky.

Všechno se rozpadá

ve větru.

Dívka klesá na kolena.

Slzy letí dál.

Vítr odnáší vzlyky pryč.

Dívka klečí.

Nemůže přestat plakat.

Její zoufalství se mění v slzy.

Dívka klečí,

doufá, že i ji vítr odnese.

Pod ní obrovské smutné jezero.

Pustina pomalu ustupuje

slzám smutku.

Pyká své svědomí ta dívka,

klečící nad jezerem jejího smutku.

Může za bolest a utrpení jiných.

Nemůže si odpustit.

Nechce.

Dívka si lehá.

Slzy tečou.

Spojují se.

Voda se blíží k útesu.

Je už smířená s odplatou.

Plaká.

Leží dívka na útesu,

ví, že pouze její slzy by moře nestvořily.

Někde,

na jiných útesech,

stojí oběti její zloby.

Brečí,

křičí,

řvou!

A plakají na pustinu.

Slzy se spojují.

Nové moře pomalu pokrývá pustinu.

Hladina stoupá.

Dívka chce už být pryč.

Daleko.

Unešená větrem.

Oběti stojí na výších útesech.

Pláčou ve společné symfonii.

A v dáli pláče ta dívka.

Krev na jejích rukou nebude nikdy smyta.

Voda už dosáhla útesu.

Dívka leží dál.

Brečí.

Voda ji pomalu vtahuje do sebe.

Dívka leží

a pláče.

Už nejen kvůli sobě,

ale kvůli všem.

Všemu.

Voda ji vtáhla.

Dívka už tu není.

Ale oběti pláčou dál.