,, Minervo, dneska provedeme s Nicholasem zabezpečení kamene. Budeš mít o starost míň."
,,To jsem ráda. Opravdu."
,,A jak dopadl famfrpál?"
,,Nebelvír po letech konečně vyhrál."
,, Opravdu?"
,,Ano. Proti Zmijozelu. Potter to krásně vybral, tedy až na to, že málem spolkl zlatonku, pak ji ale vydávil. Skoro jsem si myslela, že je to James!"
,,Zajímavý styl."
,,To mi povídej." Profesorka založila si ruce na prsou.
,,Dělá ti něco starosti?"
,,Potter a jeho přátelé, Weasley a Grangerová."
,,Co dělají?"
,,Dostali se do třetího patra, před Chloupkovy dveře."
,,Jak to víš?"
,,Paní Norrisová." Odpověděla prostě učitelka, sledovala mužovu reakci, ten se tvářil znepokojeně, ,,tohle dál nejde."
,,Ne, nejde. Albusi, jsi ředitel. Udělej s tím něco." V profesorčině hlase zněla úzkost, ,,neboj se, dneska se kámen uklidí na mnohem bezpečnější místo, do zrcadla."
,,Bojím se, že po něm půjdou i mocné síly zla."
,,Nikdy jsem o tom nepochyboval. Ale tobě nic nehrozí, nic se ti nestane, ne když jsem tu já." Kouzelník se podíval do čarodějčiných očí, četl z nich obavy, tak moc ji chtěl ujistit o pravdivosti svých slov. Nic jiného jakoby nebylo důležitější! A Minerva to věděla, uvědomovala si to a byla rozhodnutá mu v tom pomáhat. ,,Pomůžu ti." Vyslovila na hlas svou myšlenku, vzápětí se chytla za ústa, neuvědomila si, že to vyřkla na hlas. ,,Děkuju." Albus vzal její dlaně do svých rukou a zahleděl se do jejích smaragdových očí, ,,jsi dokonalá." Minerva sklopila víčka k zemi, ,, Albusi, měli bychom jít." Zachraplala.
Albus vyšel z ložnice, a Minerva ho následovala. ,,Dobré ráno."
Zahlaholila s úsměvem k Nicholasovi a Perenelle, profesorka zavolala Cinku, aby se postarala o jejich soukromou snídani.
Perenella nosila samé starosvětské šaty stylu sedmnáctého století. Jejich bohatost a jejich nabíranost byla až nádherná. Když se jí Minerva ve střízlivých šatech, zeptala, proč si nepořídí nějaké modernější, odpověděla jí, že tenhle styl je jejím nejoblíbenějším, že za tu dobu si zamilovala právě tento styl, ale nebrání se ničemu. A hlavně tahle doba byla dobou, kdy získala ty nejlepší přítelkyně, škoda, že zemřely.
,,Neměli bychom jít na ten kámen?" Zeptala se uprostřed snídaně Minerva, ,,máte pravdu, Minervo." Nicholas se zvedl jako první, Albus ho napodobil, ,, dámy, jistě nás podpoříte, že?"
,, Samozřejmě, Nicholasi."
,,Pokud má do toho někdo co mluvit, tak jsme to my tři a moje žena." Albus se postavil k manželce, společně se vydali do sklepení. Velice opatrně se jim povedlo kámen ukrýt do zrcadla, Albus a Nicholas prováděli složitá kouzla, a profesorka s Perenellou kouzlily jen trošku, přesti se povedlo udělat silnou změť magie čtyř různých osobností, které dohromady vytvořily jednu velkou skoro neproniknutelnou bariéru.
Vyčerpaní sedli na schody, ženy se opřely o sloupy a sledovaly unavené manžely. Minerva natáhla ruku k Albusovi, ten ji skoro bezvládně uchopil, držel ji tak lehce, ale drželi se. Perenella se dívala na Nicholase, ani jeden neměl sílu na dotek rukou. Albus se zvedl a přišel ke své ženě, sedl si a ovinul svou paži kolem jejích ramen. Pomaličku se skupinka zvedla, šli mlčky a znaveně.
Nicholas s Perenellou odjeli náedujícího dne zpět do Francie, nechtěli se zdržovat déle, než bylo nezbytně nutné, šlo jim především o bezpečí kamene, školy, studentů, a jenich dvou dobrých přátel, manželů Brumbálových.
Minerva se otočila na Albuse,
,,No drahý, myslím, že máme na chvíli klid." Albus ji sevřel v náručí a vyzvedl ji do vzduchu, ,, klid, a v Bradavicích?" Topil se v jejím pohledu, užíval si její blízkost, nevadilo mu, že je docela těžká, naopak mu přišla jako pírko. Zesílil stisk, ,,už tě nepustím."
,,Tak mě drž." Minerva visela ve vzduchu, špičkou bot se skoro dotýkala země, mohla být blízko. Hltala manželův pohled, jen tak tam stáli, až se políbili. Albus musel polstavit milovanou osobu na zem, už mu připadala těžká. ,,Musím, musím, už musím jít." Vydechla a zmizela. Cestou na výuku přemýšlela, byla plná předešlého okamžiku, láska jí pulzovala celou její bytostí. Skoro zasněně vešla do třídy, zadala práci a sledovala lopotící se studenty. V hlavě jí celý den ležel ten rubínově červený asymetrický kámen, kámem zajišťující věčně mládí, nesmrtelnost a nevyčerpatelné bohatství. Ne, nenapadlo ji ho použít, fascinovala ji jeho moc. Co by měla cítit? Jak by se měla cítit? Měla by být hrdá na to, že je zde takový neobyčejný, vzácný, jedinečný a mocný předmět? Nebo by měla cítit obavy? A co teprve v kombinaci se zrcadlem z Erisedu? Jak má k těmto smutečnostem přistupovat?
Má se strachovat, že temné síly po tom kameni půjdou?
A jak dlouho tady bude? Nebudou Bradavice ve velkém ohrožení? A co Potter? Poslední dobou o něm moc neslýchala, jen sem tam něco, konečně byl relativní klid. Albus se rozhodl, věnovat mu k Vánocům neviditelný plášť, jediné dědictví po Jamesovi.
Bylo toto ředitelovo rozhodnutí správné? Neměl by ho Harry dostat, až bude starší? Tolik věcí jí trápilo mysl a zatěžovalo srdce. Jak má být dobrou ženou? Jak má obstát v roli matky a manželky? Jak tady má být pro studenty, jako ředitelka jedné z kolejí? Jak má být příkladnou učitelkou? Jak má být silnou oporou pro učitele a studenty? Jak má obstát a dostát svým slibům? Jak? Když je sama tak slabá a nejistě hledí do budoucnosti, a budoucnost se zdá být temnější a nejistější než kdy dřív! V očích za hranatými brýlemi se jí zatřpytila slaná kapka. Nezvládne to. Bude muset. Bude se muset sebrat a bojovat, tak, jak to dělala celý život. Ne, tohle nebyl čas na sentimentalitu nebo na sebelítost. Ne. Teď přišel čas povstat a bojovat. Bojovat do vypětí sil. Bojovat až do konce. Bojovat neohroženě. Bojovat sama se sebou. Bojovat se zlem. Bojovat a probojovat se až k vítězství. A vyhrát. Byl to těžký a složitý úkol. Bude to stát spousty sil, ale přece, stojí to za to! Přece zkoušky a bolesti nás posouvají dál. Ano ztráty budou, možná i na životech, ale vyhrát. To je priorita. Minerva McGonagallová zvedla hrdě hlavu. Musí vstát! Napadla ji krásná věta, kterou často používal její otec, ,,vítězství dosahujeme srkze zkoušky a pády." To bylo životním krédem jejího tatínka, a nyní se to i ona, jeho dcera přijala za svoje životní krédo, heslo a motto.
Jasně cítila, že právě přišel čas odhodit a vzdát se toho, co je staré a špatné a přijmout to nové a dobré, a nevracet se k tomu co je staré a špatné. Přijmout nový život. Ona byla připravená....
Dneska je to spíš taková uvažovací kapitolka, tak snad se bude líbit. Děkuju za ty krásný komentáře, věřte mi, že mi kolikrát dodají novou radost, zvlášť, když mám za sebou náročný den. Děkuju Vám všem za hvězdičky a za povzbuzující komentáře...
