Manželé opustili ošetřovatelnu, šli ztichlými chodbami, do kterých pronikaly ranní sluneční paprsky, kroky kouzelníka a čarodějky směřovaly ke kuchyni, profeslrka polechtala hrušku a ocitli se v kuchyni, okamžitě se kolem nich shromáždilo hejno skřítků, Cinka svou paní a jejího manžela posadila a skřítci začali nosit jídlo. Topinky, míchaná vajíčka se slaninou, káva s mlékem a spoustu dalšího jídla zaplavily jeden stůl.
Čarodějce zakručel žaludek, vzala si jeden chléb namazaný máslem, na něj si položila plátky ovčího sýra a kávu, přes velký hlad, který ji trápil jedla způsobně a pomalu, za to v Albusovi se probudil neandrtálec a začal se ládovat vším, co mu přišlo pod ruku, ,, ehm, Albusi, prosím." Obrátila se na manžela, ,,fo?? Jafně, plomiň," profesor polkl.
,, A se divíš, že Alforth občas jí jako, no neandrtálec."
,,Omluvil jsem se."
,,Dobře, už mlčím," usmála se a dál se věnovala snídani, ,, Albusi, nemám sílu vést náš dům, jsem na to stará a jsem ráda, že máme takové silné správce a dědice."
,,Vděčí za to tvojí výchově."
,,Jakápak výchova, oba vychoval tvůj bratr."
,,Pojďme, musíme si zabalit."
Druhý den ráno se vydali na cestu, dorazili do Southamptonu a odtud lodí do Callais a pak vlakem do jedné provinční vesnice v Provence mezi levandulovými lány.
,, Albusi, ty jsi vážně sehnal domek u moře a mezi levandulí?"
Položila na zem kufr a otočila se k manželovi, ,,pro tvoje zdraví všechno, drahá."
Objala ho kolem krku a vytáhla se na špičky, Albus rychle spojil jejich rty v krátký polibek a pohladil ji po tváři, ,,pro tvoje zdraví všechno."
,, Ale já jsem moc stará na to, abyses takhle staral o mě, starej se spíš o naše děti a vnoučata."
,,Ale jsi ráda, že jsme tady nebo ne?"
,, To víš, že jsem, je tu krásně." Roztáhla ruce a zatočila se, slaný vítr jim oběma udělá dobře, tím si byla jistá.
Vešli dp malého bíle nahozeného venkovského domku, kterých je v okolí spoustu, nikde nechyběl praktický nábytek s elegantním nádechem. Profesorku zajímala ze všeho nejdřív kuchyně, Alvus se zase rozhodl prozkoumat obývák a ložnici s koupelnou, tenhle malý třípokojový domek se oběma moc líbil. Z ložnice bylo vidět na moře a z kuchyně zase byl výhled na pole levandulí a česneku.
,,Budeš se chtít podívat do vsi?"
,,Docela ráda, jenom si vezmu jiné šaty a klobouk. Albus počkal dole, sám byl v mudlovském, ale jwho žena cestovala ve svých obvyklých černých šatech, ve kterých mezi mudly vypadala jako sup. Za chvilku uslyšel vrzání starých schodů a před ním stála jeho žena, vlasy měla spletené do dvou copů, které se jí vinuly kolem hlavy a byly zapletené do malého drodolu, na sobě měla šaty venkovského stylu, tomu přizpůsobila i boty, když tu teď bzdou nějaký čas pobývat, tak ať zapadnou. Francouzsky uměli oba dva docela dobře.
Vesnice to byla malá, ale nechybělo jí náměstíčko s hospodou a uprostřed návsi malý venkovský kostelík v románském slohu. Skoro to vypadalo, že se tu zastavil čas. Lidé měli podobné oblečení jako Brumbálovi, elektřina zde úplně chyběla a jak se zdálo, všechno tu mělo pevný řád a každý věděl, kde je jeho místo.
Bus vešel do hospody a jeho manželka cupitala za ním, chtěla působit co nejdůvěryhodnějším dojmem, sedli si k malému stolu v rohu. Stůl pokrýval červenobílý kostkovaný ubrus a zdobila ho malá kytička ve váze. Za chvíli se přišoural starý hostinský. Albus jim oběma objednal cibulačku se sýrem a pečivo a jehněčí kotlety.
,, Kdybych nevěděla, že jsi Angličan, myslela bych si, že jsi dokonalý místní farmář," usmála se Minerva, ,,to jen proto, že jsem si o Provence něco přečetl, ale děkuju za kompliment, miláčku," pohladil ji pohledem a to už k nim pěkná dcera hostinslého nesla dvě hnědé misky plné kouřící polévky a jako pozornost podniku jim donesla ve džbánu červené víno. Albusovi neunikl půvab onoho děvčete a otočil se za ní, Minerva se natáhla a propleskla ho, pak namířila dva prsty na něj o sobě do očí, ,,snad máš mně, ne?" ale v duchu se smála, Albus vypadal jako malý školák, bylo to úsměvné.
Ale v ředitelově nitru to vřelo, to děvče bylo hezké, ale jeho žena byla ještě hezčí, byla pravda, že Francouzky v sobě mají cosi neodolatelného, ale Angličanky měly hloubku, po níž toužil a kterou našel právě u Minervy v tak hojné míře, kterou hledal.
,, Promiň, jem jsem si musel ujistit, že ty jsi ts nejhezčí."
,,Není nám dvacet, Albusi, už nám není dvacet, tal se podle toho chovejme."
Tím uzavřela tu trapnou chvilku jinak krásnřho večera.
Opustili hostinec a procházeli se pod francouzskou oblohou, ,,podívej, hvězdy i měsíc jsou tu stejné jako v Anglii nebo ve Skotsku a přece jsou jiné, Miner, ale naše srdce jsou stejná, ať jsme kde jsme."
Albus složil ruce v klíně a díval se na hvězdy, vzduch byl vlahý a voněl po levanduli, česneku a mořské soli, ,,je tu krásně, Albusi," profesorka si přitáhla pléd blíž k tělu, ,,ráda bych kamsi za vesnici."
,,Zítra, podle všeho patří dnešek mladým."
Kdesi vrzly dveře a ze zadních dveří hospody zasvitl slabý paprsek světla a štíhlá silueta dcery hostinského, spěchala s malou petrolejkou kamsi za ves.
,,Dnešek je mladých a my máme svůj domek a nemusíme se skrývat pod rouškou tmy, jsme manželé a to je něco důležitého."
Šli vedle sebe mlčky až došli do domku, Minerva ze své hůlky vypustila světlo do plynových lamp, sedla si na pohovku a zula svoje botky na nízkém podpatku, Albus šramotil v kuchyni a za chvilku jí donesl šálek s bylinkovým čajem, zapálil oheň v krbu, láskyplnně vzal její nohy a položil si je na stehna, začal jí masírovat chodila, to byla slast, jen se ma sebe usmívali.
Dopili, zvedli se a šli spát.
Měli před sebou celý týden, každý den chodili k moři a do vsi, jednou si vyšli do města. Z Minervy se brzy stala provinční venkovanka s ušlechtilými rysy, ,,ještě si domů přivezu Francouzku, jak se ti dýchá?"
,, Dej mi pokoj s Francouzkou, já jsem pořád já, copak jsi zapomněl? Ať jsme kde jsme, naše srdce jsou neměnná
.Je to lepší, snad už bude od té tuberkulózy pokoj."
A skutečně. Když se vrátili, jejich kroky mířily prakticky hned na ošetřovnu. Byli v opravdu dobré náladě a Poppy nemohla přejít k vyšetření, ,,počkej, Poppy, a co ty a Aberforth?" Zeptal se vážně Albus
,, Nechtěla jsem vám to říkat, ale, tady, podívejte se," natáhpa k nim ruku, na které se blyštil tenký kroužek s malinkým kamínkem. Minerva si údivem dala ruku přes ústa a začala se smát, za to Albus byl vážný, ,, to vám přeju, Poppy. Albusi, tak řekni taky něco," otočila se učotelka na profesora, ,,tak tedy, vítek do rodiny, Poppy."
,,Minervo, můžeme provést vyšetření?"
Zeptala se lékpuzeonice, aby skryla svoje rozčarování, ,,pojďme."
Ženy si v ordinaci vyměnily spoustu názorů, ,,netvářil se nadšeně, myslím Albuse."
,,Neboj, jen se musí vyrovnat s tím, že jsi za něj byla vdaná a teď si budeš brát jeho nezodpovědného bratra, ikdyž já jsem ta poslední, která by o Aberforthovi měla mluvit špatně, vpodstatě mi vychoval děti."
,,A ty budeš stát za námi?"
,, Budu ta první, neboj."
Ženy vyšly z kanceláře, ,,tak jak je na tom?"
,, Skoro zdravá, to co má, to už vyléčíme tady, doma." Všem třem se rozhostil na tváři úlevný úsměv. Albus sevřel svou ženu v náruči a ona mu dala krátký polibek, Albus ji pak pustil, chytil Poppy kolem pasu a zatočil se s ní, objal obě žemy kole ramen, ,,dámy, já jsem snad nejšťastnější člověk na celým světě, Poppy, vítej do rodiny a ty, moje milovaná Minnie, vítek ve světě zdravých!" jeho hlas byl upřímně nadšený.
Všechno bylo tak, jak mělo být a bylo to dobře.
