Druhý den opravdu Albus opravdu donutil svou zástupkyni dojít na ošetřovnu. Jeho nejhorší obavy se potvrdily.
,, Ale Albusi, není to nejhorší, dostane se z toho, pokud bude poslouchat", Poppy hodila po Minervě pátravý pohled.
,, Neboj se, Poppy."
,,Nech nás prosím o samotě." Albus si sedl vedle Minervy, chytil ji za ruku a propletl jejich prsty, ,, Albusi, je mi slabo."
,,To bude v pořádku. Hlavně poslouchej rady Poppy.''
,,Nezlobíš se? Svátky jsme chtěli strávit na Rosedelu a místo toho." Minerva zakašlala.
,,Nikdo ti nic nebude vyčítat, neboj se."
Minervě se leskly oči, Albus jí chtěl něco říct, ale to k nim přišla Poppy s papírem, ,, tvoje nemoc trvá přesně dva měsíce. Pokud to podchytíme, do půl roka budeš zdravá."
,, Albusi, slyšíš," profesorce poskočilo srdce v hrudi a otočila se na manžela, ten rozvážně kývl a soustředil se dál na ošetřovatelku, ,, pokračuj. "
,, Ano, jistě, tak tedy, na|izuji ti pravidelné dvaceti minutové procházky po okolí, nesmí tě moc unavit, ale měla bys při nich dýchat. A teď, to moc nepotěší Albuse, a tebe asi taky ne, ale omezte nebo lépe, se vyhněte v rámci Minervina zdraví všem intimnostem."
V ordinavi zavládlo rozpačité ticho. Poppy byla rudá jako rajče, Minerva jen odevzdaně seděla a Albus těkal pohledem mezi oběma ženami.
,, Eh, Poppy, tím myslíš, že se máme vzdát toho, co je naprosto neoddělitelné od manželství?"
,, Úplně všeho ne. Jeden dva polibky ji nezabijí, ale další aktivity odložte dokud nebude stoprocentně zdravá."
,, Zvládneme to, uvidíš, Albusi." Minerva svou rukou přikryla tu jeho a povzbudivě ho stiskla. Vlastně byla jediná, kdo to bral celé vyrovnaně a s klidem. ,, Do háje! Minervo. Miluju tě. Mám o tebe strach!" Albusovi začaly téct hořké slzy a kanuly do jeho plnovousu, Minerva kývla na Poppy, aby je nechala a nejistě objala manžela kolem ramen a přivinula ho k sobě.
,, Budu zdravá, uvidíš. Zvládneme to. Kolik jsme toho spolu prožili. Tohle není nic, co by se nedalo zvládnout. " Políbila ho na mokrou tvář. Jeho pomněnkové oči zalité slzami se zadívaly do její tváře, zvedl svou dlaň, palcem jí přejel po rtu, ,, jsi tak neskutečně silná a statečná žena. Jen se o tebe bojím, to je celé."
Minerva vykašlala zase trochu krve, ,,budu v pořádku, cítím to."
Pomalu se zvedli a opustili ošetřovnu,
,,Zlobíš se na mě moc? "
,,Ne, nikdy mě to ani nenapadlo, jen mě to znepokojilo. Kdysi dávno jsem znal jednu úžasnou ženu. Mocná čarodějka, krásná, smyslná, okouzlující, jmenovala se Katarína, pocházela z Ruska, chtěl jsem se s ní oženit, ale lékaři jí zjistili tuberkulózu, dlouho mi tajila, že je nemocná a vše vždy vysvětlila. Přiznala se mi až na smrtelné posteli. Snad nikdy, vyjma těch tragických událostí v mém mládí, mi nebylo hůř, když ni vracela slovo a prsten, myslel jsem, že už nikdy nepotkám takovou, jako byla Katarína.
A měl jsem pravdu. Potkal jsem někoho lepšího, potkal jsem tebe. Nedovolím, aby se historie opakovala, ty mi neumřeš v náruči, ty ne." Minerva ztuhla. Tohle nevěděla, jistě, znala Albusovu minulost, ale tohle jí zůstalo skryto. Dál pokračovali v tichu. Minerva myslela na spoustu věcí, a Albus měl v hlavě z myšlenek guláš.
Později ji ředitek zavedl k myslánce, ,,pojď sem, prosím. Ukážu ti jednu vzpomínku na den, kdy jsem se rozhodl nezabývat se minulostí."
Minerva věděla, jak myslánka funguje, naklonila se nad ni a nechala se vtáhnout do vzpomínky. Vedle stanul Albus. ,, Podívej, jdeme k té skupince. Pojď." Na louce stála skupinka asi dvaceti lidí, byli to studenti šestého nebo sedmého ročníku, byli shromáždění kolem vysokého štíhlého učitele s dlouhými kaštanivými vlasy a plnovousem stejné barvy.
,, Podívej, jak jsem vypadal." zašeptal profesor při pohledu na své mladší já a nepatrně se pousmál. Minerva si dala ruku před ústa, v tom davu studentů poznala sebe, ,, Albusi, támhle jsem já!"
Ukázala na černovlásku s odznakem primusky.
,, Dneska nebude výuka probíhat ve škole, jak jste zvyklí, ale půjdeme do lesa. Pokid se budete držet mých pokynů, nic se vám nestane. Pojďme.
Slečno McGonagallová, pojďte prosím ke mně, rád bych s vámi něco probral."
,, Ano, pane profesore."
Černovláska se odpojila od svých přátel a připojila se k učiteli. ,, Minervo," oslovil ji starostlivě, ,, dejte pozor na svoje přátele. Bude te mi nápomocna při výuce."
,, Ano, pane profesore, můžu už jít?"
,,Jděte." Minerva se připojilake svým spolužákům. Hlouček nebelvírských se začal nahlas čemusi smát. Profesor sledoval svou žákyni s neskrývaným pobavením, vlastně celý den mu přišel veselý. Tu hodinu zkoušeli maskování a různá kouzla, která by se dala využít k přežití a nešlo pouze o přeměňování.
Cestou zpátky šel profesor na nejlepší studentku, ,, ano?"
,, Mám pro vás zajímavou nabídku," promluvil tiše, když s ním srovnala krok.
,, Jakou?"
,, Všiml jsem si vašeho výjmečného talentu na přeměňování, a tak mě napadlo, zda byste se nechtěla v tomto odvětví naučit víc, zdokonalit se. Myslím že by bylo škoda vašeho nadání nevyužít a plně ho nerozvinout. Nabízím vám soukromé hodiny přeměňování."
,,Pane profesore, děkuji, ale co naše tréninky na famfrpál?"
,, Nijak vám to vaše přípravy nenaruší. "
,, A co byste mě učil?"
,,Naučil bych vás náročnější kouzla než jaká se učíte ve škole, byla byste hodně napřed, a pokud mě svými schopnostmi přesvědčíte, udělali bychom z vás zvěromága."
,,Zvěromága?"
,,Ano."
,, Dobře."
,, Pošlu vám sovu."
