Spolu až do konce

7

Pomalu jsem přestal dýchat jak jsem se bál promluvit, aby zase nezmizela, natož se otočit. 

"Ty...ty si mě slyšela?" řekl jsem opatrně a hned toho litoval, sundala ruku z mého ramene. 

Pomalu jsem se točil a nikde jí neviděl. Asi se mi to jenom zdálo řekl jsem si v duchu a otočil se zpátky. 

Marinette   

Z toho parku jsem utíkala co  jsem jen mohla, přesto nějakým záhadným způsobem on běžel za mnou. Nakonec jsem zaběhla do jedné špinavé uličky a z popelnice jsem vyskočila až na nějaký starý požární žebřík a doufala, že sem nezahne a poběží dál. To  se, ale nestalo a skončil  také v téhle špinavé ulici. Z ničeho nic padl na kolena a začal něco povídat. Slyšela jsem každé jeho sovo a došlo mi, že jsme na tom stejně, až na to, že lásku jsem nikdy necítila. 

Měla jsem k němu zvláštní pouto a možná by to někdo nazval i láskou, ale já ne, já nevěděla jak taková láska vypadá, Divize nás trestala za jakýkoliv projev citů a přísně nám samotnou lásku zakazovala. 

Potichu jsem seskočilo, začalo pršet a on si mě nevšiml. Najednou jsem si uvědomila, že Divizi už nepatřím, že jsem svobodná a Institut lásku nezakazuje. A to, že Adrien není nepřítel, ale jeho otec. Něco se ve mě zlomilo a já mu položila ruku na rameno. Očividně ho to zarazilo, ale nedal to znát a promluvil. 

"Ty...ty si mě slyšela?" řekl opatrně. 

Chtěla jsem si stoupnout před něj, ale on se otočil dozadu. Když mě tam neviděl smutně se otočil zpět a spatřil mě, nebo tedy spíš moje boty. Pomalu zvedl hlavu a podíval se mi do očí, ale měla jsem na hlavě kapuci.  Podala jsem mu ruku a on jí přijal a postavil se nehodlal jí však pustit. 

"Ty si mě slyšela...slyšela si všechno co jsem teď řekl?" zeptal se znovu a bylo na něm vidět zoufalství.

"Ano." hned jsem sklonila hlavu, on mi, ale dal ruku na tvář a opět mi jí zvednul.

"Já vím, že nemůžu chtít, aby si ke mně cítila to co já k tobě. Neovládl jsem své city a i když nevím jak se to stalo, zamiloval jsem se a je mi jedno, že o tobě vůbec nic nevím." řekl jsem upřímně od srdce a doufal, že už nezmizí.

"Nevím co je to láska, ani jak někoho milovat." řekla  jsem asi moc stroze bez náznaku emoce, protože podle jeho výrazu ho to zarazilo.

"Tušil jsem, že ke mně nic cítit nebudeš, ale tohle mě zaskočilo." řekl zklamaně. 

"Omlouvám se jestli jsem řekla, něco špatně, ale byla jsem tak vychovaná, od 4 let mi bylo zakázáno projevování emocí a citů, rozeznávám pouze stupně bolesti, vše ostatní mám sloučené v jednom. V podstatě bych se neměla ani omlouvat, měla bych být fyzicky potrestána" snažila jsem se mu vysvětlit to co jsem před chvílí řekla. 

"To tě rodiče vychovávali špatně a vůbec proč trest, to není lidské." odpověděl a usmál se. 

"Rodiče mě nevychovali to Divize a tam neexistovala omluva, pouze trest." lehce jsem se usmála.

Chtěl něco říct, ale nevěděl co. 

" Přesto mě k tobě něco táhne, nevím co to je, ale láska to není myslím jen nevím co to tedy je." řekla jsem do ticha.

"Věříš mi?" zeptal se Adrien. 

Natáhl ruku a já udělala krok dozadu. Posmutněl a zastavil jí ve vzduchu. Déšť mu stékal po tváři, oba dva jsme už byli promočení na kost. Nemohla jsem riskovat, že by mě mohl tady někdo s ním vidět. Proto jsem pustila jeho ruku co jsem stále držela.

"Běž domů a nezapomeň zavřít okna." řekla jsem a uvolnila mu cestu.

Adrien

Nechápal jsem jí, jak jí mohl někdo nutit, aby neměla city a co s tím má Divize společného? Co její rodiče? A proč říkala to s tím oknem? To všechno mi vrtalo hlavou když jsem se vydal domů. To co mě, ale tížilo nejvíce bylo to, že mi ani nevěří. 

Odemkl jsem a vešel do bytu. Podle bot a ticha se Plagg ještě nevrátil. Ach jo, šel jsem do svého pokoje a podíval jsem se z velkého proskleného okna ven, pořád pršelo a stejně jako v celém bytě bylo okno zavřené. Otevřel jsem ho a sundal si mikinu i mokré tričko.

"Říkala jsem ať, zavřeš okna." pomalu mě začínala děsit jak se vždycky objevila, ale byl jsem rád.

"Ptal si se jestli ti věřím. Věřím málo lidem a ani těm ne na 100%. Ale u tebe je to jiné." jen co to dořekla šla blíž ke mně. 

Zastavila se u konferenčního stolku a položila na ně svou zbraň ze které, přede mnou vyndala zásobník a podívala se mým směrem. Nevěděl jsem co mám čekat. V tom si sundala kapuci a já jí konečně viděl do obličeje. Byla dokonalá. 

Došli mi slova, pustil jsem mokré tričko na zem k mikině a přišel jsem k ní blíž. Celou dobu se mi dívala do očí. Zastavil jsem se těsně u ní a pohladil jí po vlasech. Když jsem jí vyndal z vlasů sponu vlasy jí spadly až na lopatky. 

"Sundám ti tu promočenou mikinu ano." řekl jsem a čekal na svolení, jen přikývla a nic neřekla.

Pomalu jsem jí sundal mikinu a hodil na zem k ostatním věcem.

"Přinesu ti nějaké suché oblečení, slíbíš mi že zase nezmizíš? " opět přikývla a já odešel do šatny a koupelny pro suché ručníky. Rychle jsem se osušil a převlékl do suchého, když jsem šel zpět otevřeli se dveře a v nich byl Plagg. 

"Čau Adr." řekl a zvedl flašku nad hlavu.

"Jdu spát , dobrou Plagg." odpověděl jsem. 

"Dobrou." zavřel za sebou Plagg dveře od svého pokoje.

To samé jsem udělal, já vešel jsem do pokoje, ale jí jsem neviděl. Nevím co mě to napadlo, ale podíval jsem se na strop a uviděl jí.Držela se mezi trámy co na stopě byly. Rychle jsem zavřel dveře a pro jistotu je i zamkl, mezitím seskočila dolů.

"Omlouvám se nevěděl jsem, že přijde. " řekl jsem když jsem jí podával suché oblečení.

"Myslel sis, že jsem utekla, že ano." řekla podezřívavě.

"Ano myslel, nebudu ti lhát. Za těmi dveřmi je koupelna  můžeš se tam převléknout, zůstanu tady. " ukázal jsem na dveře a sedl si na postel.

Za chvilku se vrátila. Měla na sobě moje tričko, tepláky a v ruce držela mokré oblečení. Vstal jsem a vzal si ho od ní a dal ho usušit do sušičky.  Celou dobu ze mě nespustila oči. 

"Máš hlad?" zeptal jsem se, abych prolomil ticho.

"Ne."řekla a sedla si na druhou stranu postele.

"Je ti zima, celá se klepeš." smutně jsem se na ní podíval a okamžitě jí stáhl víc doprostřed postele kde jsem jí přikryl. 

"Nechci, aby si měla zápal plic kvůli mně." řekl jsem smutně. Jen se usmála.

"Můžu tě obejmout, abych tě mohl zahřát?" zeptal jsem se a čekal odmítnutí, místo odmítnutí se ke mně sama přitiskla.

Když už jsem skoro spal, řekla něco co mě probudilo.

"Marinette." tiše řekla.

"Marinette?" zopakoval jsem a podíval se na ní.

"Ano Adriene." odpověděla a zavřela oči.