Spolu až do konce

37

V zrcadle se odrážel odraz dívky s tmavými vlasy svázané do copu na stranu. Černé kalhoty a sněhově bílá košile společně s vysokými kozačkami tvarovaly její hubenou postavu. Její ruku zdobilo tetování, které bylo její minulostí, současností i budoucností pokud dnes nezemře. 

Marinette zhluboka dýchala a jen pozorovala svůj odraz v zrcadle.

"Připravená?" ozval se pískavý hlas Tikky.

"Ano." otočila jsem se a objala jí.

"Slib mi, že se vrátíš živá."

"Slibuji, že se nenechám zabít."

"Platí. Na tady máš mikrofón a doufám, že ho tentokrát neztratíš a ani nezničíš úmyslně. " 

"Tentokrát ne."

"Budu s tebou v kontaktu celou dobu. "

"Já vím a jsem ráda, že zrovna ty si ta, která mi kryje záda. "

"Až do konce ti je budu krýt. Doufám, že ti ty  dva meče pomůžou vyhrát. Seš si opravdu jistá, že  nechceš žádné střelné zbraně?" zeptala se s obavou v hlase.

"Nechci Tikky, navíc dokážeš si představit kolik je v Divizi zbraní. "

"Dobrá.Na židli máš ještě kabátek bez rukávů, aby sis hned tu bílou košili nezamazala."

"Ty myslíš na všechno, děkuji. Děkuji ti za všechno."

"Tak už jdi. A natři to Gabrielovi i za mě."

"Plán a naše akce Divize začala."

Adrien

Probudil jsem se ráno v prázdné posteli. Promnul jsem si oči a všiml lístku, který byl na vedlejším polštáři.

Šla jsem na další cvičení Divize. Až se vrátím přinesu ti čokoládový croissant.

Marinette 

Hned se mi zase zvedla nálada. Hodil jsem si sprchu a šel dolů, kde jsem ocenil to ticho a připravenou snídani. Tikky byla zavřená u sebe, takže zase běžný den bez Mari.  

Posilka, každodenní běh okolo vily a flákání se u telky. To byl můj celodenní plán dokud se moje láska nevrátí.  Nakonec jsem neodolal a šel si znovu přečíst dopis od mého otce. Ten dopis mi dal hodně podnětů k přemýšlení. Dokonce jsem vytáhl i Marinettinu složku z Divize a začal hledat souvislosti s mým otcem, ale bez výsledku.  

Marinette

Stála jsem na tom samém místě jako před rokem a kus, kdy jsem odtud odešla. Už byl večer, celý den jsem se na tohle připravovala. Tolik vzpomínek, tolik let strávených pod zemí v Divizi jako rekrut.  Celých 13 let mého života jsem prožila tady a byl to můj domov ať chci nebo ne.  Můj pohled padl na vstup do větracích šachet, které se už nepoužívali a byli zasypané zemí. 

"Podívej se na ty hvězdy, není to nádhera?" drcla jsem Ninovi do ramene.

"Ano to je, tohle mi v podzemí chybí nejvíce." 

"Rekruti na svá místa, začíná noční cvičení." zařval na naší skupinu mentor.

Nad tou vzpomínkou jsem se jen pousmála.  Dnes v noci bude volní Nino říkala jsem si v duchu. Rozběhla jsem k šachtám a v duchu doufala, že nezměnili rozmístění nášlapných min. 

"Už jsem v té šachtě Tikky."

"Dobře Marinette." 

Bylo to tady dost úzké a hlavně všude bylo spousta země, kterou jsem rekruti naházeli, aby se sem nikdo nemohl dostat. Tikky mě navigovala a já hrabala. Nakonec jsem se dokonce i propadla a část země mě zasypala. Už jsem si myslela, že mě to pohřbí za živa, ale měla jsem štěstí, že jsem se dostala do rozcestí více šacht a tam jsem se zachytila. Bohužel to čeho jsem se chytila mě neuneslo a urvalo se to a já zase padala. No co padla spíš to bylo jak divoká  jízda na tobogánu.  

"Aaa tak to bolelo." řekla jsem po dopadu na tvrdý beton a mnula si rameno. 

"Co se děje? " ozvala se Tikky a v pozadí i hlas mého šéfa.

"Víš co se říká kočky padají na všechny čtyři nohy a lidi většinou na bok. Jsem v nejhornějším patře Divize."

"Dobře, jen tak dál Marinette." řekl šéf.

Sundala jsem si kombinézu a už jsem měla na sobě to co ráno. Bílou košili, kabát bez rukávů, černé kalhoty a vysoké kozačky bez podpatků. Kombinézu jsem schovala a vydala se dál. Přes větrací šachty jsem se dostala do místnosti kde byla počítačová technika. Z batohu jsem vytáhla všechny možné elektronické hračky a napíchla je do počítačů. Do deseti minut jsem hekla systém aniž bych spustila poplach a Tikky měla dokonalý obraz. Na tomhle Tikky s Ninem pracovala několik měsíců, aby operační parta ajťáků v Divizi nic nepoznala. 

"Máme obraz po celém areálu. Vypadá to, že děti, jsou v pokojích společně s adolescenty a zbytek..."  

"Zbytek je v tělocvičnách nebo v učebnách."  doplnila jsem Tikky.

"Ano, všechny pokoje a učebny jsou uzavřené na čip a otevřít je můžou pouze mentoři. Jedině tělocvičny neuzamknu."

"Dobrá zatím je nechte všechny otevřené, až řeknu zamknete je." 

"Nahrávám obraz za 10 sekund vysadíme kamery na předtočený obraz. Za deset, devět, osm, sedm, šest, pět, čtyři,tři, dva...můžeš."

Jen co to dořekla, otevřela jsem dveře a vyšla na chodbu. Stěny bílé a podlaha černá, nic se nezměnilo. Nikde nikdo nebyl a to byla výhoda, musím do zbrojnice. Začala jsem utíkat ke schodišti, které mě dostalo o dvě patra níž, k hlídané zbrojnici. Opřená o zeď jsem nakoukla. Jenom čtyři hlídači a s el. puškami to by šlo. U dveří se potkávali v pravidelných intervalech takže stačilo jenom číhat. Zbrojnice měla totiž více místností a v každé bylo něco jiného. 

Nádech, výdech Marinette jde se na to. V rukách jsem svírala vytahovací tyč, která sloužila jako obušek. Nepotřebovala jsem aby byla všude krev. Vyběhla jsem a dál si domyslíte jak to dopadlo. 

"Tohle máme Tikky. Jdu do řídící místnosti." 

"Rozumím, zapínám a vypínám kamery v sektoru B6."

V chodbě jsem potkala další skupinku kadetů, které jsem taky bez velkých potížích zvládla. K velkým proskleným dveřím jsem přiložila tetování kadeta, který byl po ráně do hlavy omráčený a dveře se otevřeli. Kdybych je otevřela svým, každý by věděl, že jsem tady a to přece nechceme. Ocitla jsem se v tělocvičně a v ní byla moje stará parta a zároveň i ta co tehdy honila Adriena v parku. 

"142934. To snad není možné..." řekla svým typickým arogantním hlasem Chloe.

"Máš být mrtvá...." řekl Ivan.

"Taky vás ráda vidím." ušklíbla jsem se a rozběhla se k činkám.