Spolu až do konce

49

V místnosti bylo snad 100°C a já cítil jak se mi vaří krev v žilách. Stačila malinká chvilka nepozornosti a na svém dokonalém obličeji jsem ucítil tvrdý dopad nohy mého soupeře. Mé tělo se točilo o 180° a ztratilo rovnováhu. Dopadl jsem na podložku a z úst vyflusl krev.

"Copak, copak? Snad jsem neupadli na zadek." řekl posměšně Luko.

"1:1 blbečku." řekl jsem a vyskočil zpět na nohy a zaujal bojový postoj.

"To odvoláš ty blond palice." obořil se a zaútočil.

Těch pár týdnu co mi šéf sliboval se protáhlo na 5 měsíců a já s tím blbečkem musel každý den všechno dělat co se týkalo výcviku. Nejhorší bylo, že nikdo nemohl, říct kdo z nás je lepší. Posledních pár týdnu s ním i šermuju, ale moc dobře si nevedu. Ženeme mě chtíč ho porazit, ale je prostě lepší než já. On bojuje s takovou lehkostí a jistotou, zatím co já jen předstírám profesionalitu. Ano opravdu já Adrien Agreste předstírám. Po našem prvním šermířském zápasu jsem si musel celou vanu naplnit ledem, abych přestal cítit všechny ty zranění co mi udělal. 

"2:1 vedu." řekl jsem a vyplázl dětinsky jazyk.

"Ne na dlouho kašpare." zaprskal Luko.

Marinettino přání bylo, abych se s nimi naučil bojovat a moje bylo porazit Luko. Byl to nafoukanej blbeček. Ale jedno jsem mu musel nechat. Bylo nám stejně, ale ve výcviku je teprve třetím rokem. Navíc v té složce ho označovali za "volavku", ale podle toho co zatím předvedl je dobrý až moc. 

"2:2 modelko." zasmál se Luka a povytáhl obočí.

"Kluci nerada vás ruším, ale volá vás šéf." řekla Tikky, která se zničeho nic objevila v místnosti.

"Hned Tikky jenom tady tomu blbečkovy shodím ego jeho porážkou." usmál jsem se na ní.

"To ho dřív shodím já tobě ty obarvená blondýno." řekl Luko.

Začal jsem na Luku útočit a nechával mu prostor jenom na obranu. Najednou jsem věděl, že musím vyhrát už jenom kvůli Tikky. Taky ho moc nemusela. Zahnal jsem ho skoro do rohu místnosti. V tom udělal něco co jsem nečekal. Rozeběhl se čelně ke mně, odhodil oba své meče do vzduch, rukama se zachytil mých, které jsem stále držel pevně ve svých rukou. Odrazil se a udělal přemet dopředu tak, že mě celého přeskočil. Stáli jsem zády k sobě a rukama nataženýma za sebou též. Z ničeho nic se otočil a jeden z mečů mi vyrval z ruky. Než jsem se stačil otočit čelem k němu, měl už i druhý meč. Díval jsem se mu do očí a viděl svou prohru.

"3:2 modelko." řekl v útočném postoji. Jeden z mečů my držel za krkem a druhým se dotýkal mé krční tepny. Kdybych se pohnul podřízl by mě.

"Páni, Luko to bylo..... slušné." vysoukala ze sebe Tikky a přišla k nám blíž. 

"Díky, nemohl jsem ho přece nechat vyhrát." ušklíbl se Luko.

"Kde si se to naučil?" zeptala se Tikky.

"Měl jsem skvělého učitele, kterému stále nesahám ani po kotníky." zasmál se Luko a hodil po mě moje zbraně.

"Aha." řekla Tikky zamyšleně. 

"Pro tentokrát si vyhrál." zaprskal jsem a dal se na odchod. Ještě než jsem vyšel z místnosti, uslyšel jsem Tikky jak říká Lukovi, že s ním chce později mluvit.

Seděl jsem v kanclu šéfa Institutu s Lukem a čekal. Najednou se rozrazily dveře a já žasl, že v trhl tak rychle do místnosti jako velká voda a ani za sebou nezavřel. 

"Tak pánové." začal.

"Jste spolu už skoro půl roku a stále, žádné pokroky v zlepšení vašeho chování k sobě nevidím. Jste rivalové na život a na smrt a dennodenně to dokazujete svému okolí. Nemůžu říct, kdo z vás dvou je lepší, i když v hlavě favorita mám." řekl a odvrátil od nás pohled do papírů a podal nám každému jednu složku.