Spolu až do konce

44

"Jsi celá Tikky?"

"Ano." ozvala se Tikky.

"Fajn."

"Jdeme Adriene." chytla jsem ho pevně, ale chůze připomínala spíš táhnutí mrtvoly. Očividně byl v posttraumatickém šoku z toho postřelení.

"Nejde to." zaklel Adrien.

"Musíš." řekla jsem a střelila jednoho z ozbrojenců přímo do hlavy, kde mu končila helma a začínaly brýle.

"Všechno se se mnou točí." řekl a pustil svou zbraň na zem.

Ta spadla tak nešťastně, že vystřelila a samotný Adrien i já jsem se lekli a kulka mi jen těsně proletěla kolem mé nohy a škrábla mi kotník. V tom se má noha zvrtla a já pustila Adriena a padla k zemi. 

"Marinette." zakřičela Tikky a začala střílet po ozbrojencích.

"Postupujte." křičel Gabriel.

Adrien padl na kolena přede mně a o jeho záda se opíral neprůstřelný štít, takže ho naštěstí nemohli zasáhnout. Udělala jsem kotrmelec dopředu popadla Adrienovu zbraň a zastřelila další ozbrojence. Bylo jich moc a tak jsem se opět schovala za štít, který jsem zvedla společně s Adrienem a začala ustupovat. Přes palbu jsem se dostala až k Tikky a Plagovi za betonový sloup a tam Adriena položila. Měl zavřené oči tak jsem ho lehce propleskla.

"Notak, teď mi tady do kómatu padat nebudeš."

"Ehmmm." očividně se mu to nelíbilo a protestoval.

"Tikky vyndej z té tašky obvazy a morfium." řekla jsem a i se zbraní jsem vykoukla zpoza sloupu a střílela. Šéfovy jsem hodila dva samopaly a oba jsem spustili palbu, i když jsem věděli, že je na moc dlouho nezastavíme.

"Marinette." řekl Tikky a už měla vše vyndané. Hodila jsem jí své zbraně ať je nabije. Z lahvičky jsem morfium vsála do injekční stříkačky a společně s malým množstvím adrenalinu, píchla Adrienovi do žíly. Ten okamžitě otevřel a byl plně při smyslech.

"Jak dlouho takhle vydrží?" zeptal se Plage.

"To je různé, někdo se s posttraumatického šoku postřelením dostane rychle někdo potřebuje adrenalin. Kdyby omdlel, stačí mu píchnout tohle kamkoliv do ramene, ale snese maximálně ještě jednu dávku, při té další by mohl mít zástavu srdce." řekla jsem a podala Plagovi injekci.

"Dám na ní pozor." řekl.

"Dobře." usmála jsem se a přitom Adrienovi sundala mikinu a stáhla ránu.

"Je to lepší." řekl a chytil mě za ruku.

"Ještě aby ne po takové dávce. " pomohla jsem mu se postavit na nohy a dala mu zbraň co předtím pustil.

"Dík."

"Nikdy jí nepouštěj na zem, už  jednou jsem ti to říkala a jak to dopadlo." řekla jsem a podívala se na svůj kotník.

"Promiň." usmál se Adrien a objal mě, pohladila jsem ho po vlasech a vtiskla polibek na tvář.

"Dlužíš mi nové černé kozačky." odpověděla jsem a udělal od něj krok dozadu.

"Tikky, vezmi si je a dávej na sebe pozor." vzala si ode mě nabité zbraně a kývla.

Srovnala jsem si svůj černý kabátek a zhluboka se nadechla. Naposledy jsem se podívala na Adriena a kývla na Tikky a následně na šéfa.

"Musíme se dostat tamhle k tě dveřím, je tam místnost a z ní vedou schody do přízemí. Jiná cesta není." řekla jsem a ukázala na dveře.

"A jak se tam chceš dostat? Munici máme, ale mají přesilu a velkou." namítal Adrien.

"Teď něco zažiješ." řekla Tikky.

Adrien jen nechápavě lítal s očima mezi mnou a Tikky. Najednou jsem se i s Tikky začala smát a on nechápal.

Mrkla jsem a rozběhla jsem se přímo do střelného pole za betonový sloup. Udělala jsem otočku o 360° popadla neprůstřelný štít a mířila k šéfovi.

"Střílejte." křičel Gabriel.

V půlce cesty jsem odhodila štít směrem k šéfovy a vyskočila do výšky. Šéf mě kryl společně s Tikky z obou stran a já se zachytila kovové mříže co byla na stopu. Odtud jsem se odrazila nohami a udělala salto dopředu a přitom z rukávu vytáhla vrhací nože a házela je po ozbrojencích. Takhle jsem se na té mříži ještě dvakrát přetočila pomocí salta a ze všech ozbrojenců zbyla sotva polovina. Dostala jsem se až ke Gabrielovi, kde jsem se pustila kovové mříže na zdi a skočila mezi ně.

Dopadla jsem přímo do hloučku čtyř ozbrojenců a ve chvilce jsem si z jednoho udělala živý štít a střílela z jeho zbraně.  Gabriel musel ustoupit a díky tomu Nathalie pustila jeho štít. 

Adrien

"Jdeme, to je naše chvíle." řekla Tikky a vyběhla zpoza rohu sloupu následně já i Plage. Přesunuli jsem se k šéfovi Institutu a já žasl, kolik mužů Marinette během chvilka zabila. Postupovala dopředu, v tom se do místnosti vrhli další muži ozbrojení a zahájili palbu.

"Marinette." zakřičel šéf.

Ta se prudce otočila a rukou stačila zachytit ve vzduchu nohu, nějakého člověka, který měl uniformu Divize. Přesně tu samou nosili mentoři. Ten se však odrazil a kopl jí druhou nohou až spolu i s mrtvým mužem co jí dělal štít upadla na zem. Natáhla ruku, chytila neprůstřelný štít co byl kus vedle ní a osobu s ním udeřila až spadla také. Z jedné ruky přehodila štít do druhé a kryla se. Osoba se zvedla a začala s Marinette bojovat.

"Ne Adriene, nestřílej to je její boj." ohradila se Tikky a stáhla mou zbraň.

"Zabije jí." ohradil jsem se.

"To jí moc neznáš." řekla.

Marinette

Tak a teď toho mám dost, řekla jsem si v duchu.  Odhodila jsem štít k ostatním a gestem ukázala ať jdou ke dveřím. Ti si ho okamžitě vzali a vyšli s schovaní za oběma štíty a přestřelka pokračovala. Já vytáhla z poza opasku dýmový granát a hodila ho na zem. Místnost najednou pohltil šedivý dým a to byla moje šance. Samozřejmě to vše bylo pouze na odlákání pozornosti, ale na mentora to nemělo sebemenší účinek.

Adrien

Doběhli jsem do místnosti odkud vedli další dveře na schodiště. V patách nám bylo pár ozbrojenců, ale nic co by jsme nezvládli. Vydali jsem se po schodech, když mezi nás skočila osoba v černém obleku Divize. Okamžitě se na mě vrhl, chytl mou ruku, ve které jsem měl zbraň a natlačil mě ke zdi a udeřil na mou ruku, abych pustil zbraň. Naštěstí jsem měl druhou ruku volnou a jednu mu vrazil. To ho očividně rozčílilo a uhodil silou do zdi, že jsem sotva stačil uhnout. Po jeho pěsti zůstala díra ve zdi.

Byl to pěstní souboj plný ran, kopanců a mnoho ran, které padli vedle. Byl dobrý, ale mě hnal vztek a adrenalin. Odkopl jsem ho, až narazil hlavou o zeď a zavrávoral. V ten samý okamžik vtrhlo na poschodí pár ozbrojenců, které jsem chladnokrevně zastřelil a ani jsem nemrkl.

Takový pocit jsem nikdy necítil  líbil se mi. Pocit velké síly a neporazitelnosti. Stačilo udělat jediný pohyb a ukončil nějaký lidský život. Koutkem oka jsem, zahlédl jak se mentor postavil zpět na nohy, v tom jsem se otočil a udeřil ho do žeber a pak udeřil nohou do jednoho z kolen. Klečel přede mnou a jen zvedl hlavu a díval se mi do očí. Má pravá ruka svírala zbraň, byla to ta samá ruka, kterou mi jeden z ozbrojenců postřelil a ze, které mi tekla krev a kapala na zem. Natáhl jsem ruku, odjistil spoušť a bez mrknutí oka jsem vystřelil po mentorovi.