Anordinary Wild One

Hospital for lovers

14.9.2014, 15:00, Los Angeles

Celý den  jsme kecali o příšerných nesmyslech. Například: Proč je Pikachu žlutý, ale má černé pruhy. To Andy okomentoval slovy: „Protože se opičí po Batmanovi.“

Bylo to jako ve snu. Cissa Carlington, holka ze zastrčené ulice v Los Angeles má v domě Black Veil Brides. Hlavou se mi honily myšlenky na to, jaké by bylo kamarádství mezi námi. Ale nebylo to to jediné, co jsem měla v hlavě. Taky tam byla chvílemi bolest. Šílená bolest. Nedávala jsem to znát, bůh ví, co by se mnou dělali. Jenže po hodině jsem zjistila, že to takhle nepůjde.

„Já.. Bolí.. bolí mě hlava…“ přiznala jsem a tlačila jsem dlaní na místo, kde jsem se praštila.

„Bolí? Bože! Zvedej se… nebo ne, pomůžu ti. A jdeme… Tak… Všechno máme, jedeme!“ okomentoval můj stav Jake a vedl mě k busu. Mám jet do nemocnice? No ale dobře, když na tom trvají. Pomalu jsem nastoupila, lehla si na Jakovu postel, která byla nejdál od všeho toho hluku a zavřela oči. Jeli jsme asi půl hodiny.

15:45

Seděla jsem před ambulancí a čekala na doktora. Všichni na mě koukali, jako bych měla dvě hlavy. Jasně, byla se mnou jedna z nejpopulárnějších kapel v Americe i na světě. Konečně vylezl doktor. To mi na jistotě moc nepřidalo. Mohl být tak stejně starý jako já, bůh ví, jestli mě atestaci. Ale šla jsem za ním.

„Slečna Carlington? Výborně… Popište mi svoje potíže, slečno.“

„Před dvěma dny jsem se praštila na koncertě o reprák a chvilku jsem byla bez sebe. Měla jsem na tom led, skoro to nebolelo. Dneska mi v tom ale začalo jakoby tepat.“

Doktor se na mě podíval, jako by neuměl do pěti počítat. Pak jen kývl a šel ke stolu, kde seděla sestra. Vypadala, že je strašně nervózní a vždycky, když procházela kolem mě a mého doprovodu, tedy Jakea, otřásla se.

„Sestro, vypište žádanku na CT hlavy, ano?“

Sestřička přikývla a dala mi do ruky kousek papírku, který jsem měla předat na CT. Pomalu jsem se zvedla, Jake mě podepíral. Sestra nám otevřela dveře, prošli jsme, ale ona v ordinaci nezůstala. Nesla si s sebou papír a jakési tričko. Zastavila se před kapelou.

„O-omlouvám se, že ruším. Ale mohli… mohli byste se mi podepsat?“

Podstrčila jim papír, tričko a liháč. Usmála jsem se. Kluci se jí podepsali a já pokračovala v cestě. Šli za mnou jako hejno kuřat za slepicí. Konečně jsem dospěla ke konci.

„Tady to je, super,“ okomentovala jsem. Po zaklepání na dveře vylezla jakási paní, která asi moc milé povahy nepobrala.

„Ty cvočky, náramky, kterých má koukám slečna tunu, hodinky, řetízky, náušnice a tyhle nesmysli ve rtu jdou dolů!“pronesla a zavřela za mnou dveře. Dala jsem se do sundávání věcí. Neuvěřitelných třicet náramků, náušnice, piercing, pět řetízků, dvoje hodinky a bundu jsem sundala. Znovu jsem zaklepala, paní mě vtáhla dovnitř.

„Lehněte si tady na to lehátko a nehýbejte se.“

Lehla jsem si. Zajela jsem na lehátku do tunelu. Bylo mi z toho vážně zle. Připadalo mi, jako bych měla klaustrofobii. Musela jsem to přežít, co kdybych v tý hlavě něco měla? Po pár minutách bylo po všem. Vyjela jsem z toho tunelu a sestra mě vyprovodila ven.

„Tak co, dobrý?“zaznělo unisono.

„Ale jo.  Mám si počkat na výsledky.“

Pokývali hlavami. Posadila jsem se mezi Jakea a CCho. Jake mi přehodil ruku kolem ramen. Nevěděla jsem, co si o tom mám myslet, no nechala jsem to tak.

16:30

Konečně vylezla ona nepříjemná sestra.

„No, takže po výsledcích je patrné, že máte v hlavě velký kulový. Kromě mozku tam vůbec nic není.“

Vrazila mi do ruky jakousi zprávu a řekla mi, že můžu jít. Pokrčila jsem rameny a odešla. Zase šli všichni za mnou.

Před nemocnicí na nás čekal bus. Pomalu jsem k němu šla, když mě v tom chytl Jake za ruku a odtáhl kousek dál. Nechápala jsem to.

„Chceš něco?“ optala jsem se mile.

„No.. vlastně jo… Nešla bys se mnou… Já nevím, na hotdog?“

Zarazila jsem se a váhala, co mu mám dopovědět. Koukal se na mě jako štěňátko a štěňátkům se přece nedá odolat.

„No tak dobře.“

„Fakt? To by bylo fajn! Takže zítra v pět? Já… Vyzvednu tě…“usmál se.

„Tak jo, bude mi ctí.“ Taky jsem se na něj usmála a odešla do busu. Šel za mnou.

Odvezli mě domů. Dál tentokrát nešli, odjeli někam jinam. Prý tiskovka. Nevadilo mi to, alespoň jsem měla chvilku na “zotavení“.

15.9.2014, 17:00, Los Angeles

Byla jsem nachystaná. Na tu schůzku jsem se vážně vyfikla, i když nebylo moc z čeho vybírat. Vzala jsem si svoje nejlepší džíny (zase černé, samozřejmě), tričko s lebkou, bundu se cvočky a boty podobné těm, co má obvykle Andy. Vyšla jsem před dům, v pět tu měl být, tak to bylo přesně.

17:25

Nebyl tam. Dobře. Ale já na něj neměla ani číslo. Ani to uhozené číslo! Možná zapomněl. Ale to ne, tuhle myšlenku jsem rychle vyhnala z hlavy. Za dobu čekání jsem vykouřila čtyři cigarety a už se chystala zapalovat další. Nezapálila. Před domem zastavilo auto. Jake z něj vylezl a nesl mi balíček.

„Tady je… Bonboniéra. Maličkost.“

„Díky…“usmála jsem se a došla jí dát dovnitř. Pak jsem nastoupila do auta. Jeli jsme do ještě odlehlejšího kouta L.A. než ve kterém jsem bydlela. Objednala jsem si BigMac v McDonaldu na konci čtvrti. Po jídle jsme zase nastoupili do auta.

„Jsi milej, žes mě pozval,“ ocenila jsem Jakeovu snahu. Jen se usmál a pustil rádio. Hráli Iron Maiden, nechali jsme to tedy na téhle stanici. Seděli jsme a koukali z čelního skla.

„Přijdeš mi strašně milá.“

„Díky…“odvětila jsem. Koukla jsem se na něj a on se kouknul na mě. A pak…