Anordinary Wild One

Wretched and Divine

„Přijdeš mi strašně milá.“

„Díky…“odvětila jsem. Koukla jsem se na něj a on se kouknul na mě. A pak jsem ucítila jeho dech na mojí tváři. Čím víc se ke mně Jake přibližoval, tím víc jsem se mu oddalovala, až jsem hlavou narazila do skla u dveří.

„Promiň! Promiň, já nechtěl… nechtěl jsem tě vyděsit. Omlouvám se, Ciss!“

Vypadal, jako bych přejel parní válec. Nemohla jsem se na něj dívat, tak jsem přisála svoje rty na ty jeho. Nevěděla jsem o okolí asi pět minut, pak jsem se od něj odtrhla. Popadal dech a vypadal ještě hůř než před tím. Pak se ale usmál. Otočil klíčky v zapalování a jeli jsme ke mně domů.

18:56

Před domem jsme oba vystoupili z auta. Odemkla jsem dveře a s ním přisátým jako pijavice na mých rtech jsem se došmachťala až dovnitř. Zabouchla jsem dveře jeho zády a pokračovali jsem takhle až na gauč. Odlepila jsem se od něj.

„Tohle jsem nečekala. Ani náhodou…“

Usmál se a stiskl mi ruku, která se mi třásla jako ratlík. A ty vlasy… Bože, ty vlasy! Chtěla jsem na ně hned teď sáhnout, nebo mu je česat, nebo cokoliv jiného. Hned jsem  tomu dostala příležitost. Opět mě začal líbat a já mu prsty projížděla černou hřívu. Pak jsem se zvedla a jako by se nic nedělo jsem přinesla chipsy, zaplnula televizi a sledovala přímý přenos utkání Chicago White Sox a New York Mets. Fandila jsem a cpala se brambůrky. Nohy jsem si položila na malý konfereční stolek a vůbec mě nezajímalo, že jsem se ještě nezula. Jake na mě koukal jako by spadl z Marzu, po chvilce se ke mně ale přidal.

16.9.2014, 3:00, Los Angeles

Televize pořád hrála, ale to já už dávno ležela někde pod gaučem, nebo pod stolem, záleželo na úhlu pohledu. Prostě jsme oba dokonale vytuhli. Mám takovou “chorobu“, že když usnu, ať je to kdykoli, vždycky se ve tři vzbudím a jdu se napít. No, tahle noc nebyla výjimkou. Sebrala jsem se celá rozlámaná z mé “postele“ a odšoupala jsem se ke kuchyňskému koutku. Z police jsem si vzala jednu skleničku, z ledničky si vzala džus, ale ten už jsem nenalila. Ta rána se musela rozléhat snad všude. Pak nic nevím.

20.9.2014, 17:36, Los Angeles

Vzbudila jsem se. Moc jsem toho neviděla, musela jsem pořádně zaostřit. Jo, stál nade mnou Ashley.

„CC? Slyšíš mě?“

Jen jsem zakývala hlavou. Nechápala jsem, kde jsem se to ocitla, ani proč nade mnou stojí basák Black Veil Brides. Pamatovala jsem si, že se známe, ale nepamatovala jsem si nic z toho, že jsem se snad dostala do nemocnice, nebo něco podobného.

„Musím zavolat Jakeovi. Víš, že jsi byla bez sebe čtyři dny? Dobrý, ne?“

Usmál se a odešel z pokoje. Za chvilku se vrátil.

„Jake přijede za chvilku, možná s ním přijede i nějaký… Jak on se jmenoval? Marcus? Asi jo, Marcus.“

Marcus. To jméno jsem znala. Bohužel až moc dobře.

„M-marcus?“vykoktala jsem a zvedla se na loktech.

„Jo, Marcus, vždyť to povídám. Prý přijede s ním.“

Bylo mi najednou strašně divně. S Marcem jsem se rozešla před dvěma lety, od té doby jsem od něj neslyšela. Mlátil mě, ponižoval, týral. A teď měl přijet.

18:23

Otevřeli se dveře a vešel Jake. Za ním šel kluk o půl hlavy menší, se strništěm, účesem jako Justin Bieber a přehnaně sladkým úsměvem. Ash se zvedl se slovy, že nás nechá o samotě a odešel. Oba si sedli k mé postely.

„Ahoj, zlato. Je to dost, že jsi vzhůru, vážně. Bál jsem se.“

Jake se na mě usmál a stiskl mi ruku. Můj pohled ale stále visel na Marcovi. Bála jsem se ho.

„Je to v pohodě, cítím se fajn.“

Usmála jsem se a odtrhla od toho zmetka pohled.

„Ty se s bratrancem ani nepozdravíš?“

Po téhle Jakeově větě se mi udělalo ještě hůř. Jaký bratranec?! Co si to ten zmetek vymyslel?

„Tohle není můj bratranec! To je Marcus Peterson! Můj bejvalej! Bil mě!“

Těkala jsem pohledem z jednoho na druhého. Na Jakeově tváři se dalo rozpoznat, že nic nechápe, v Marcusově tváři se ale rozléval pocit nevýslovného potěšení.

„Tak sis na mě vzpomněla, ty děvko…“ Usmál se, ale byl to ten úsměv, který by nikdo od nikoho nechtěl vidět. Vyšvihl se ze židle, zatnul pěst a zvedl ji nad hlavu. Jake naštěstí zareagoval a sešoupnul ho na zem. Pak zavolal sestru, která tam byla takřka hned.

„Tady pánovi se nějak neudělalo dobře.“

Usmál se a koukal za ním, když ho odvážel jeden ze zřízenců na vozíčku pryč z mého pokoje.

„Řekl mi, že je tvůj bratranec. Zvonil u tebe doma, já tam byl celou tu dobu, co jsi ty byla tady. S klukama jsme se střídali na stráži. Ovšem, když jsem byl u tebe, zazvonil s tím, že by tě potřeboval vidět. Nemohl jsem vědět, že je to tvůj bývalí. Byl to den po tom, co jsi zkolabovala. Byl tam se mnou, přespával tam. Já čekal na telefon, kdy se probereš. Odpusť mi to.“

„Jaku, ty za nic nemůžeš. Nemohl si to vědět.“

Pohladila jsem ho po tváři a on jen přikývl. Seděl tam se mnou ještě hodně dlouho, vlastně dokud jsem neusnula. Doktoři mi řekli, že si mě ještě nechají tři dny na pozorování. Prý to bylo od té hlavy, ale už se ničeho bát nemusím. Snad.