Anordinary Wild One

Nobody's Hero

17.10.2014, 9:30, Los Angeles, Cissin domek

Probudila jsem se a cítila jsem se tak nějak odpočatá. Promnula jsem si oči a zjistila, že celá moje pohovka je nasáklá krví. Bylo mi ze sebe samotné zle. Zvedla jsem se odešla do koupelny. Ne, nepořezala jsem se, naopak. Namazala jsem si rány mastí, umyla se, něco na sebe hodila a po třech dnech si rozčesala vlasy. Namalovala jsem se a byla připravená jít ven. Nejdřív jsem se ale najedla, měla jsem už šílený hlad.

Po snídani jsem si obula boty a vyrazila do ulic. Bylo docela pěkně, na to, že byl říjen. Foukal vítr, ale jen trochu. Šla jsem pomalu, nikam jsem nechvátala a užívala si tu svobodu. Sem tam okolo mě projelo nějaké auto, potkala jsem pár přátel, prohodila pár slov... Ale nikomu jsem se nesvěřila s tím, co se mi stalo. Nechtěla jsem o tom mluvit. ZTRATILA JSEM TO VŠECHNO. Kluka, lásku, život. Byla jsem jako tělo bez duše. Pokračovala jsem svou cestou, se sluchátky v uších. Hráli mi tam Black Veil Brides. Možná vám to přijde zvláštní, ale mě to uklidňovalo.

11:30

Když už mi přišlo, že jsem venku dost dlouho, vrátila jsem se zpět domů. Zabouchla jsem dveře a začala si něco vařit. Tři dny jsem neměla teplé sousto v puse.

Když jsem začala konečně jíst, někdo zazvonil. Řekla jsem si, že to zase budou ti otravové, co za mnou teď pořád chodili, jestli nechci stavební spoření. Vykašlala jsem se na to a dál jedla. Pak zazvonil znovu.

"Nikdo není doma!" zařvala jsem a dál pokračovala v jídle. Pak se ale ozvalo klepání na okno. Nasupená jsem zvedla oči od talíře. Za oknem stál Jake a upřeně mě pozoroval. Upustila jsem lžíci, zvedla se a šla k oknu. Neotevřela jsem ho, jen jsme se na sebe s Jakem koukali. Položil ruku na sklo a s prosebným výrazem na mě koukal tak dlouho, dokud jsem nepřešla ke dveřím a neotevřela je.

"Co tu děláš?" optala jsem se.

"Chci si s tebou promluvit o CCm."

Jen jsem přikývla, nedojedený oběd jsem dala do lednice a sedla si k němu na gauč.

"CC už mi všechno vysvětlil. Prostě jste se opili, já vím."

"Jaku, odpusť mi to, prosím..." Chytla jsem ho za ruku a zadívala se mu do očí. Bohužel to byla ta ruka, na které jsem měla nejvíc jizev.

"Cisso... Viď, že ses neřezala. Prosím, řekni, že ne."

Sklopila jsem hlavu. Po tvářích mi tekly slzy a kývla jsem.

"Ciss! To není řešení!"

"Odešel jsi... A já jsem svině... Prostě... nemohla jsem jinak.."

Pak mě pevně objal. Bylo mi jedno, že mi drtil žebra, ale držel mě.

"Takže mi to odpouštíš?"

"Odpouštím... Ale už se to nesmí opakovat."

Přikývla jsem. Jake odešel k autu a za pár minut se vrátil s taškou.

"Vždy připraven. A taky jsem věděl, že mi neodoláš."

Zasmála jsem se a pustila televizi. Jelikož běžel baseball, připadalo mi to, jak když u mě byl poprvé. A teď už tu znovu bydlel. Sedl si vedle mě na gauč a dlouze mě políbil. Štípla jsem ho do břicha.

"Jo tak ty takhle?!"

Lehl si na mě, jako bych byla nějaké lehátko a koukal na baseball. Ať jsem kopala jak jsem chtěla, nepomohlo to. Pak někdo zazvonil a on se zvedl se slovy: "Budu tam první!"

Když otevřel, za dveřmi stál Ashley.

"Počkat.. Vy už jste zase spolu?! A oni mi tvrdili, že Cissa tu bude sama!"

"A co jsi se mnou zamýšlel?"

"Chtěl jsem tě utěšovat..."Zatvářil se naoko ublíženě.

"Tak já zase půjdu, nechci vás tu, hrdličky, rušit."

Jake mu otevřel dveře.

"Tak odplachti, baletko."

Ash odbaletil. Doslova. Na špičkách s rukama nad hlavou opustil můj domek a já mohla být s Jakem zase sama.

Tahle kapitola je o něco kratší, ale to snad nevadí. Ale blížíme se ke konci první etapy příběhu, což ale neznamená, že to končí. Čeká vás ještě další etapa, která bude už o něco veselejší než tohle. Takže doufám, že se vám příběh zatím líbí. Co bude v dalších částech nebudu prozrazovat ;) Takže... Enjoy :)