F.E.E.L.G.O.O.D.

//7//

Z mého hlubokého spánku mě vytrhl až otravný zvuk budíku. Tentokrát jsem ho ale nevypínala já. Chvíli mi trvalo, že jsem si uvědomila, že je pondělí a já jsem u Elis. I tu malinkou chviličku jsem měla dobrou náladu, než se mi vybavilo, proč tady vůbec jsem. Stěhování.

,,Dobrý ráno," řekla jsem ospale a promnula si oči.

,,Dobrý," usmála se Ell zpátky a dělala něco na mobilu. Já mezitím vstala a zamířila si to do koupelny. Sebevědomě jsem otevřela Elisinu skříňku a byla jsem fakt ráda, že tam mám pořád svůj kartáček. Dřív jsem tu byla vážně jako doma a Elis mi tady všechny věci, co jsem tu měla, nechala, za což jsem jí fakt vděčná.

Po půl hodině už jsme seděly u stolu a snídaly. Zrovna jsme si povídaly o Why don't we, nebo respektive, Ell mě s nima seznamovala, ale svým způsobem. Kdo je nejhezčí, nejlíp zpívá atd. Mobil se mi rozsvítil s oznamující zprávou. Momentálně jsem na nikoho neměla náladu, takže jsem si mobil otočila displejem dolů. Od včerejška jsem se na nej ani nepodívala. Kdyby mě někdo sháněl, vůbec o tom nevím.

,,Dobrý ráno," pozdravili jsme se s klukama, když rozepsale přicházeli dolů. Pak už jsme nasadili společný téma a asi po patnácti minutách jsme vyrazili do školy. Kluci do jejich a my zase do tý svojí.

Je vidět, že se mě Ell snaží přivést na jiný myšlenky. Za celý ráno jsme si nepovídaly o stěhování, o Rossovi a jeho rodině, o škole a podobně. Jsem vážně ráda, že jí mám, ale já jsem na Rosse nemohla přestat myslet. Navíc se mi ještě vybavil ten rozhovor, kdy mi říkal, že by pro něj nebylo dobrý, kdyby jim to vyšlo. Tím se jeho plány nejspíš bortí. A pak mi došlo, že to stěhování už bylo naplánovaný. Proto jedu na měsíc k tátovi. Abych nebyla ve středu doho všeho. Proto máma byla věčně někde s Markem. Nebylo to kvůli randění. Byla jsem z toho celá špatná. Elis jsem nevnímala, jenom se tupě usmívala a přikyvovala, dokud jsme nedošly ke škole, kde už na nás čekal Kevin. Já jsem ho jenom pozdravila a odpojila se, protože jsem potřebovala být chvíli sama i když jsem právě mířila do budovy školy, kde je víc lidí jak před školou.

,,Olovio!" uslyšela jsem někoho, ale neotáčela jsem se s tím, že se mi to třeba zdálo. ,,Olivio!" uslyšela jsem hlas mnohem blíž, skoro až u sebe a někdo mě otočil. Byla jsem zmatená. Vůbec jsem nevěděla kdo to je. Neměla jsem sílu přemýšlet. Až teď jsem viděla zadýchaného Rosse, jak ke mně běžel. Nic neříkal a prostě mě objal, jakoby mě neviděl rok. To ještě neví, že neuvidí. Objala jsem ho zpátky, ale po chvíli jsem se odtáhla, protože jsem tu situaci vůbec nechápala.

,,Ahoj, co se děje?" pozvedla jsem obočí a trochu zvedla koutky do úsměvu.

,,Kde jsi včera byla? Volal jsem ti minimálně desetkrát a psal milion zpráv a ty jsi mi na nic neodpovídala," řekl ztrápeně a v očích mu byl vidět strach.

,,Byla jsem u Elis. Mohl ses někoho zeptat," pokrčila jsem rameny.

,,Tvoje mamka ti volala asi tak do jedenácti, než zavolala k Elis domů. Jenže to my už byli pryč. Psala mi to až před chvílí."

,,Tak proč se ptáš, kde jsem byla, když to víš?" zasmála jsem se.

,,Protože chci vědět, jestli nelžeš," nahodil neurčitý pohled a já se uchechtla.

,,Já a lhát? Ty máš o mně teda mínění!" praštila jsem ho do ramene. Ze školy se ozvalo zvonění, ohlašující že za pět minut začíná škola.

,,Měli by jsme jít," řekl Ross a očima střelil ke škole.

,,Jo, jdem," přikývla jsem a spolu s Rossem jsem vyrazila ke škole.