F.E.E.L.G.O.O.D.

//19//

Už je to dva týdny od toho, co mi Ross řekl, že mě miluje. Od té doby jsme na sebe ani nepromluvili ani hloupé 'ahoj'.  Vždy když vejde do místnosti, šimrání v břiše nepopřu a i když se nebavíme, jsem ráda že ho vidím.

Asi to bude znít šíleně, ale... No, asi určitě. Jdu na Rossův koncert. Nechci ale aby se to dozvěděl. Je to asi tak hodina cesty autobusem naštěstí bez přestupů. Začíná to v půl osmé. Teď je půl páté a já netuším, co si mám vzít. Už dvacet minut bezvýsledně chodím po šatně a prohrabuju se oblečením. Unaveně jsem si lehla na zem a zavřela oči.  V hlavě jsem si něco vymyslela a následně šla hledat co nejpodobnější věci. Nakonec jsem skončila u roztrhaných džín a bílého trička. Pak už jsem si jen sbalila pár potřebných věcí a tiše se vykradla z domu. Mámě jsem řekla, že jdu k Elis, která vlastně ani neví, že někam jdu. Kdyby to věděla, jisto jistě mi to zakáže.

Když jsem nastupovala do přeplněného autobusu, začínala jsem si uvědomovat, že to zas tak dobrý nápad nebyl. V kabelce se mi válel lístek, který mi umožňoval Rosse pozorovat dvě hodiny, ale stalo mi to za to? Na jednu stranu se to zdálo jako špatný nápad, na tu druhou jsem ho ale vždycky chtěla vidět na pódiu.

Přišla jsem na dané místo a už tu stepovalo několik holek. Přišla jsem si mezi nimi trochu hloupě. Ne jen mezi nimi. Snad každou minutu jsem se dívala na hodinky a čím blíž jsem se blížila k těm chlápkům, co vybírají lístky, tím víc jsem byla nervóznější. S kamenem u srdce jsem jim podala lístek, oni ho pípli a já mohla jít. Rozhodně jsem neměla v plánu hnát se někam dopředu, tak jsem si stoupla do rohu balkónu. Bylo to docela neviditelné místo a lidi si tam stoupali až za mě. Ještě zbývalo něco okolo půl hodiny do začátku. Přišla jsem si jak před svým prvním tanečním vystoupením. Taková ta hezká tréma. Když se člověk bojí, co se stane, ale zároveň se těší.

***

Nemohla jsem se přestat usmívat. Bavilo mě, jak tančil, jakože tančil fakt skvěle, ale všechno jednou končí. Když skončila poslední písnička, všichni tanečníci byli mokří od rádoby deště, což bylo naprosto skvělý. Ross ještě děkoval publiku. Moc jsem ho nevnímala, ale pozorovala jsem ho. A pak se jeho zrak stočil ke mně a mě zamračilo. Jenže on se začal ještě víc usmívat a pokračovali dál. Chvíli jsem si myslela, že to třeba nemuselo být na mě, ale několik udivených pohledů, které by mě chtěly zároveň zabít, mě přesvědčilo, že bylo. Jakmile odešel, sebrala jsem se a snažila se co nejrychleji odejít. V hlavě se mi začaly rojit různé myšlenky, aby mě nedoběhl a tak podobně. Když dorazím domů dřív, můžu říct, že jsem to já nebyla. Tenhle ten celý můj dokonale vymyšlený překazila ochranka, která mě zastavila.

,,Slečno Holt, pan Lynch si přeje vás vidět," řekla jedna z těch goril a já se v duchu proklínala. To byl zase nápad.

,,Ne, to je v pořádku. Nemám VIP lístky," zakřenila jsem se a chtěla odejít, ale ten chlápek mě chytil za rameno.

,,Musíte jít s námi. Nemáte na výběr. Prý vás nesmíme nechat jít," řekl s omluvným výrazem, jakoby snad věděl, co se stalo. Poraženecky jsem si povzdychla a následovala je. Vedli mě někam do zákulisí a pak se ten predemnou zastavil, až jsem do něj málem narazila. ,,Prosím," ukázal mi rukou, kam mám jít. Ještě naposledy jsem ho spražila pohledem a pomalým krokem jsem se vydala určeným směrem. Dlouho jsem nešla a už jsem viděla blonďáka v bílé košili a černých džínách, otočeného zády. Odkašlala jsem si, abych na sebe upoutala trochu pozornost, což také splnilo svůj účel. Otočil se na me mě s jiskřičkami v očích a úsměvem na rtech. Nešlo udržet vážnou tvář, takže jsem se začala usmívat taky.

,,Jsi tady," vydechl skoro až nevěřícně a šel ke mně blíž.

,,Chtěl jsi mě sem," pokrčila jsem rameny.

,,Přišla jsi na koncert. O tom jsem ti neříkal," udělal další krok blíž.

,,Chtěla jsem tě vidět, jak vystupuješ,". uchechtla jsem se pro odlehčení situace, ale už jsem se neusmívala a ani on ne.

,,Olivio," zase se přiblížil a tentokrát už zbýval jen jeden krok, aby byl přímo u mě. Díval se mi hluboko do očí a já jím byla úplně omámená. Přišla jsem k němu ještě o kousek blíž a čekala, jestli něco řekne.

,,Miluju tě," špitla jsem kousek od něj a hned na to si mě přitáhnul co snad nejblíž to šlo a políbil mě. Ruce měl kolem mého pasu a já ty svoje na jeho krku. Byli jsme u sebe v těsném objetí.

,,Bože, ty jsi mi tak chyběla," vydechl, když se odtáhl a opřel si čelo o to mé.

,,Ty mě taky," koukla jsem se mu do očí a on si mě přitáhnul do objetí.

,,Jedeš domů se mnou. Už tě nikam nepustím," špitl mi do ucha a odtáhl se. Dal mi pusu na čelo a odběhl se ještě převlíknout. Pořád tomu nemůžu uvěřit. Dali jsme se zase dohromady, ale vím, že za tři měsíce se budeme muset zase rozejít. Nechci aby byl celý rok sám. Nechci ho nějak držet jako sobec. Chci aby byl šťastný a jestliže já budu rok pryč, tak udělám správnou věc, když to skončím. Ne ale teď.

,,Můžem. Ostatní už se tu o to postarají," propletl si se mnou prsty a usmál se. Úsměv jsem mu opětovala a šla jsem. Docela se divím, že jsme cestou do auta nikoho nepotkali, i když bylo normálně ve městě.

Celou cestu jsme oba mlčeli a jen poslouchali dešťové kapky bubnující do skel. Miluju když prší. Vždycky mi to zlepší náladu.

Když jsme dorazili domů, bylo něco okolo půl jedenácté. Jestli byli rodiče doma, to mi bylo docela jedno, protože stejně nemám cestu do pokoje přes něco, kde by se mohli nacházet. Oba jsme se šli osprchovat a já pak zalezla do postele a nechala svítit jen lampičku. Nechtělo se mi spát. Najednou se otevřely dveře a v nich byl Ross. Potichu zavřel a skočil ke mně.

,,Přemýšlel si vůbec, jak by to dopadlo, kdyby nás tu takhle našli rodiče?" uchechtla jsem se a přehodila přes naše nohy peřinu. Zas taková zima tu nebyla. 

,,Ne a ani nebudu. Nejsme příbuzní," pokrčil rameny a položil si hlavu na moje břicho. Prsty jsem mu přejížděla po stále mokrých vlasech a nic neříkala.

,,Jsem fakt rád, že tu pro mě zase jsi," špitl a vzal mi jednu ruku do dlaní.

,,Vždycky jsem byla," usmála jsem se. S úsměvem se na mě otočil a vyhoupl se nade mě. Opět jsem cítila motýlky v břiše a ztrácela se v jeho očích. Otřel se svými rty o ty moje s sledoval mojí reakci. Samozřejmě jsem se trochu trhaně nadechla, načež on čekal. Pousmál se a udělal to znovu. 

,,Co sakra chceš?" pozvedla jsem pobaveně obočí.

,,Tebe," ušklíbnul se a políbil mě.

,,Tak o tom si sni dál," odtáhla jsem ho od sebe. Nasadil poraženecký výraz a lehnul si na mě. Neříkám, že byl lehký, to ne, ale zas taková tíha to nebyla. Zabořil hlavu do mého krku a já cítila, jak mi na něj dýchá. Leželi jsme takhle v tichosti asi pět minut a já ho hladila po zádech, dokud se neozval.

,,To ti nevadí, že na tobě ležim?" uchechtl se a podíval se na mě.

,,Vůbec," zakroutila jsem s úsměvem hlavou.