F.E.E.L.G.O.O.D.

//8//

Je středa, což znamená rozlučku. Přesněji je středa půl sedmé ráno a já se převlíkám do světle modrých šatů bez ramínek a s hustou sukní pod kolena. Byly na ní bílý kytičky a perlička, proto jsem si je hlavně vybrala. Za chvíli by měla přijet Elis s jejím bráchou autem, aby jsme nemusely na podpadcích jít až do školy. Elis ke mně jde kvůli tomu, aby mi udělala něco s vlasama a namalovala mě. Já to totiž nijak moc neřeším, ale ona jo. Zrovna jsem si šaty prohlížela v zrcadle, když se Ell objevila v mých dveřích. Ani jsem neslyšela zvonek. Měla na sobě šaty s růžovým vrchem a bílou sukní až ke kotníkům.

,,Čauky!" pozdravila mě a šla ke mně do pokoje, při čemž za sebou zavřela dveře.

,,Čau, příště buď trochu hlasitější, ať se neleknu," usmála jsem se na ní, ale ona to nijak nekomentovala. Ukázala na židli u psacího stolu a já pochopila, že teď se z ní stává kadeřnice. Ona sama byla už učesaná i namalovaná a slušelo jí to. Asi po půl hodině už jsem byla hotová. Z předních vlasů mi zapletla copánek a do toho mi zamotala podobný kytky, jako mám na sukni. Zbytek vlasů mi nakulmovala a nechala volně. Musela to mít vymyšlený už delší dobu, protože i když jsme šaty vybíraly spolu, pochybuju, že měla skoro ty samý kytky doma. Na mé přání mi na obličej moc věcí nedala. Stíny, řasenku, lehce růžovou rtěnku a pak mi ještě dala stříbrnej řetízek i náramek, ale to už našla u mně v šuplíku. Když jsem se uviděla v zdrcadle, skoro jsem se nepoznala. Nikdy takhle nikam nechodím. To až teď mě Elis donutila, že si chce zkusit někoho upravit a že už se nebudeme tolik vídat, tak jsem se obětovala jako pokusný králík a musím uznat, tohle jí prostě jde.

,,Tak co na to říkáš?" usmála se a taky si stoupla k zrcadlu.

,,Do jaký koleje jsi v Bradavicích chodila?" otočila jsem se na ní a usmála se.

,,Líbí?" rozzářily se jí oči.

,,Jo. Děkuju moc." Objala jsem jí a ona mě nazpátek. Pak už jsme se šly dolů nasnídat a čekaly máminu reakci. Kupodivu se jí to líbilo. Chválu na můj vzhled od mámy moc často neslýchám. V půl osmé už jsme si jen sedly do auta a Jacob nás odvezl do divadla, kde se měla sejít celá škola. I ten nás chválil, což mě docela uklidňovalo. Nebyla jsem zvyklá takhle chodit. Pak už jsme se s ním jen rozloučily a šly.

Celou dobu jsem si na Rosse ani nevzpomněla. Teda až do teďka. Od tý pusy jsem s ním nemluvila. Vyhýbala jsem se mu a ani jsem se nikde nezdržovala. Zkoušel mi volat, ale já mu to nezvedala, takže mu nezbývalo nic jinýho, než to vzdát. Vůbec mi nedošlo, že se mu dneska nevyhnu. S Elis, Kevinem a dalšíma spolužákama jsme stáli v kroužku a povídali si. Každou chvíli jsem se rozhlížela, jestli ho neuvidím. Nemusela jsem ani moc hledat, protože když procházel kolem nás, pár holek si začalo šeptat. Bála jsem se, aby tady neproběhla nějaká scéna, on však o nás ani okem nezavadil. Na chvíli mě to zamrzelo, pak jsem si ale uvědomila, že je to takhle lepší.

Okolo osmé si pro nás přišla naše třídní a pustila nás dovnitř zákulisí, aby jsme se mohli připravit. Nejdřív se děkuje pár učitelům, co nás učili třeba dýl. Takhle děkuje každá třída a pak se zpívá. Je to sice dětský, ale letošní ročníky se shodli na tom, že to takhle uděláme.

Celkově to trvalo do půl třetí, což znamená že na oběd máme hodinu a půl. S Elis jsme šly ke mně, kde nám máma nechala jídlo v troubě. Ona sama přijde až ve čtyři. Spíš sama nebude. Nepochybně bude s Rossovým tátou.

,,Co Ross vůbec?" zeptala se Elis z ničeho nic.

,,Nic, proč se ptáš?" pokrčila jsem rameny a dal se hrabala v jídle.

,,Poslední dva dny se pořád rozhlížíš kolem, chodíš dřív do školy a pozdějc ze školy a navíc jsem vás spolu ani neviděla. Stalo se něco?"