F.E.E.L.G.O.O.D.

//26//

Už nám zbývají jen dvě vystoupení. Jedno za půl hodiny ve Švédsku a druhé hned zítra ve Finsku.  Momentálně sedím v maskérně jako všichni ostatní a obskakuje mě stylistka. Když mi pípla nová zpráva na instagramu, okamžitě jsem jí otevřela, jelikož to byla Elis. Chvilku jsme si psaly o turné a o návratu domů, ale pak už nás KJ zavolal, aby jsme se šli připravovat. Chvíli jsme se protahovali, než jsme zjistily, že nám chybí Luke. Nemohli jsme si dovolit křičet jeho jméno, protože i přes kluky, kteří už zpívali, by jsme mohli být slyšet. Nebylo to tu zas tak velké, takže nebyl problém ho najít spícího v šatně.

,,Luku," zatřásla jsem s ním, ale nic. Přišel k nám Tobby a trochu mě odstrčil. Ovšem ten se s ním nepáral. Trochu ho profackoval a Luke otevřel oči.

,,Je mi blbě," zamumlal a opět zavřel oči. Upřela jsem pohled na KJ, který se držel za hlavu.

,,Fajn. Odvezu ho na hotel. Tam už se o něj postarají. Za půl hodiny jsem zpátky. Už jste vystupovali několikrát, takže počítám, že to máte zmáknutý." Vrazil mi do rukou papír s programem, postavil Luke a odešel s ním k autobusu.

Celé to vystoupení proběhlo bez Luka a bez KJ, ale bylo to bez problému. Po celé akci jsme se šli převlíknout a autobusem odjeli zpátky k hotelu. Naše první kroky vedli do pokoje Luka. Opatrně jsme zaťukali a vešli dovnitř, ale nikdo tam nebyl.

,,Poslal jsem ho domů soukromým letadlem," ozval se za námi hlas KJ. ,,Na letiště si pro něj přijedou rodiče. Do zítra by se neuzdravil. Měl vysokou teplotu a párkrát zvracel."

Nikdo na to nic neřekl a každý se rozešel do svého pokoje. Bylo mi Luka líto. Neužil si svoje poslední vystoupení. To má být vždycky jedinečný.

Už jsem si chtěla jít lehnout, když mi zavolala Elis.

,,Ahoj!" ozvalo se z telefonu radostně.

,,Ahoj Elis," řekla jsem poněkud ospale, ale byla jsem ráda, že volá.

,,Tak jaký bylo předposlední vystoupení?" zeptala se nadšeně.

,,Jako všechny. Bylo skvělý," odpověděla jsem jí se stejným nadšením. ,,Akorát Luke onemocněl, takže letěl domů."

,,To je ten tvůj nejlepší kamarád ze skupiny, že jo?" zeptala se trochu nejistě.

,,Jo."

,,Aha. To mě mrzí," řekla smutně, ale hned změnila zase tón hlasu. ,,Každopádně," vykřikla, ,,v pátek pro tebe dojedu na letiště."

,,Proč?" hned ze mě vypadlo. ,,Ne, že bych ti nebyla vděčná, ale co tak najednou?"

,,Chci tě vidět už," zakňučela. ,,Zajdeme na kafe a všechno mi povyprávíš."

,,Tak dobře," pokrčila jsem do telefonu rameny. ,,Zítra ti ještě napíšu v kolik."

,,Jo a hele, ještě ti musím něco říct," změnil se jí opět tón a mně začalo bušit srdce jako o závod.

,,Povídej," pobídla jsem jí trochu nejistě.

,,Víš, úplně nevím, jak to mám zformulovat, takže to řeknu tou nejjednodušší cestou. Ross někoho má."

,,Aha, no díky za informaci. Už půjdu spát. Jsem unavená. Zítra ti napíšu. Dobrou," řekla jsem vděčným tónem a típla hovor. Upřímně? Čekala jsem to. Rok je dlouhá doba a je mladej na to, aby na někoho rok čekal. Je to přirozený. Překvapila mě reakce sebe samotné. Řekla bych, že už k němu nic necítím. Vůbec nic.

***

Se Sabinou máme puštěné písničky a dobalujeme poslední věci do kufru. Je něco okolo jedenácté hodiny v noci a my za chvíli odlítáme. Elis už jsem dala vědět o přesném času a stihla napsat i Lukovi, jak mu je. Prý je to lepší a že od příštího týdne bude už normálně fungovat.