F.E.E.L.G.O.O.D.

//24//

Z hlubokého spánku mě probudil až budík. Bylo šest hodin a za několik hodin nám odlétalo letadlo. Hmátla jsem po nočním stolku, abych vypnula ten protivný zvuk a pomalu otevřela oči. Pokojem prosvítal východ slunce, takže tu nebyla taková tma. Otočila jsem se a čekala, že najdu spícího Rosse, ale nebyl tam. Usoudila jsem, že asi šel k sobě, abych ho zbytečně nebudila, tak jsem prostě vstala a šla se umýt.

S mokrou hlavou jsem sešla dolů si udělat něco k snídani, ale to už v kuchyni stepoval ten kluk, který mi nespočetněkrát zamotal hlavu.

,,Ahoj," promnula jsem si oči a usmála se. Na stole byla připravená snídaně pro dva a Ross se usmíval od ucha k uchu.

,,Dobrý ráno," popřál mi a šel ke mně. Dal mi pusu na tvář a vzal mě za ruce.

,,Proč vstáváš takhle brzo?" nechápala jsem. Ráno většinou nesnídám, takže kvůli tomuhle vstávat opravdu nemusel.

,,Chtěl jsem tě vidět ještě před odletem," změnil výraz ve tváři a trochu si povzdychl.

,,Byl jsi se mnou v posteli. Stačilo otevřít oči," zašeptala jsem pro případ, že by nás někdo mohl slyšet.

,,O tom ani nevíš, jak dlouho jsem tě pozoroval, než jsem vstal," zatvářil se trochu provinile.

,,Za rok se zase uvidíme," zakřenila jsem se. Snažila jsem se celou tuhle situaci brát pozitivně.

***
V ruce jsem pevně svírala madlo od kufru a potlačovala slzy. Máma seděla v autě, Mark byl v práci a Ross stál přímo naproti mně, opíral se o futra a zíral na mě. Už nějakou tu dobu jsem zírala i já na něj. ,,Budeš na mě jenom koukat nebo mi dáš pusu?" vypustila jsem ze sebe větu, kterou jsem v sobě držela po celou tu dobu.

,,Už jsem myslel, že to neřekneš," vydelch s úlevou Ross, udělal dva kroky ke mně a přitáhl si mě do polibku. Bylo to, jakoby se mi uvolnily všechny svaly v těle a všechny starosti jakoby vymizely. Jenže potom se odtáhl. ,,Měla by jsi už jít," podrbal se rozpačitě na zátylku. Automaticky jsem se podívala na hodinky a zjistila, že bych vážně měla jít.

,,Jo," vydechla jsem. ,,Tak se měj," smutně jsem se usmála a otočila se k odchodu.

,,Počkej ještě," chytil me Ross za rameno, abych se otočila. Než jsem se stihla nadechnout, abych se zeptala co chce, políbil mě.

,,Hodně štěstí. Pa," pousmál se a zmizel. Sama pro sebe jsem se uchechtla a potom už vyrazila za mámou do auta. V uších jsem měla sluchátka. Neměla jsem náladu si s ní povídat.

Okolo půl hodiny jsme dojeli na letiště. Rozloučila jsem se s mámou a zamířila k velkému černému autobusu okolo kterého bylo poměrně dost lidí. Usoudila jsem, že to bude autobus kluků. Jakmile jsem se přiblížila, sesypala se na mě hromada lidí. Různě pískali a pokřikovali moje jméno, které nevim, jak zjistili. Po pár sekundách pro mě přišla ochranka, která mě vzala do autobusu. V něm byli nepochybně kluci i se Sabinou. Hned mě všichni vítali a objímali, jak kdyby jsme se neviděli rok. Moje nálada se z té pochmurné okamžitě změnila na dobrou a byla jsem ráda, že se tohle děje.

,,V kolik že nám letí to letadlo?" zeptala jsem se jen tak orientačně, protože skoro nikdo z týmu tady nebyl.

,,Za dvě hodiny a půl," pokrčil rameny Zach. ,,Jdeš hrát?" ukázal na karty, které držel v ruce.

,,Tak jo," kývla jsem a sedla si na sedačku za něj, aby jsme mohli karty pokládat na sedačku naproti nám. Zach rozdal všem, co jsme tam byli a pak ještě vystvětlil pravidla. Moc jsem to nepobrala, ale se Sabinou jsme to daly nějak dohromady.