Vampýří chráněnka: Začátek

Prolog

Prolog

Jeanine

Šla jsem rychlou a svižnou chůzi ztemnělým parkem. Kolem mě bylo ticho a pusto; ani vánek nezafoukal. Bylo to až moc děsivé na to, aby to bylo reálné, a přesto jsem cítila na kůži neviditelný chlad a chloupky na rukou dokazovaly, že je to vážně skutečné.

Všechno bylo dokonale klidné. Tak nehybné a tiché, až mi ten klid, strašidelný klid, naháněl husí kůži.

Zhluboka jsem se nadechla a pohlédla dopředu. Zbývalo mi několik metrů, než dojdu k bráně parku. Ta pro mě znamenala vysvobození, protože za ní jsou světla, jsou tam lidé a jezdí tam auta. Tam ta tma není tak příšerně děsivá, srdce vám netluče, jako by to byly jeho poslední údery a především, už tam na mě nemůžou.

Ach, já věděla, že jsem si to neměla přes ten park zkracovat. Ale jedno mi bylo jasné; když si to nezkrátím, přijdu pozdě. Co je horší, přijít pozdě a naštvat svoji nejlepší kamarádku, která pro vás uspořádala párty (narozeninovou) nebo si to zkrátit, ale poddat se hrozbě, která číhala a doteď číhá ve tmě?

Dřív pro mě bylo důležitější přátelství. Do dnešního večera, vlastně, ještě před pár minutami to tak bylo, bych raději riskovala park, než přijít o krk, v důsledku vzteku Lilian.

Pomalu si ale začínám uvědomovat, že jsem udělala chybu. Nijak velkou, koneckonců, kdo ví, třeba se nic nestane. Ale chyba to byla. Něco, a já raději nechci zjišťovat co, v té tmě číhá. Na mě? To jsem netušila.

Jako v ozvěně, zničehonic, se otřel o mou odhalenou pokožku na pažích jemný vítr. Někde za mnou, pár kroků, možná několik metrů, křupla větvička.

Neohlížela jsem se, nechtěla jsem vidět, co nebo kdo je to zlo, které se skrývá za mými zády. Místo toho jsem pořád přidávala do kroku, bezmála jsem běžela a zrychleně dýchala.

Odolávala jsem touze, zavřít, nebo alespoň přivřít oči. Ničemu bych neutekla, ba naopak – ještě více by se zmenšily mé šance na záchranu.

A to mě přinutilo se zamyslet – mám vůbec nějakou šanci? Nebo skončím, jako ostatní oběti, o kterých se nemluví?

Pocítila jsem nutkání se ohlédnout, znovu. A znovu jsem se přemáhala, ačkoli jsem věděla, že nemám naději. Ano, už mi to došlo. Něco, co lidská vědomí nevnímají, dokud nenastane jejich konec. A přesně to zřejmě čeká, až se poddám strachu a beznaději, přičemž to u toho druhého už jsem měla namále. Za mnou číhá vrah.

Přitiskla jsem si titěrnou kabelku víc k sobě a uvědomila si, že neslyším už vůbec nic. Dávno by ke mně mělo doléhat několik málo zvuků z ulice. Z ulice, kam se pravděpodobně ani nedostanu.

V hrdle jsem palčivě zadržovala vzlyk, který se dral ven. Beznaděj, slzy a vřískot. A pak… Nic. Přesně to mě čeká.

Už jenom dva kroky mě dělily od brány.

Jeden.

Přímo jsem cítila ten žár ve své paži, když jsem ji chtěla zvednout a přitáhnout se za bránu, snad abych byla v bezpečí. Pár centimetrů zbývalo, než překročím tu pomyslnou hranici, mezi nebezpečím a skutečným světem. Hranici, která odteď vlastně přestala existovat.

Čas se zpomalil. Vteřina, která mě mohla zachránit, trvala hodinu. A snad to mi bylo osudné.

Přede mnou, přímo uprostřed cesty k mé záchraně, se zjevila temná postava. Stále jsem odolávala palčivému nutkání křičet. A to jen proto, že jsem věděla, že by mi to stejně nepomohlo.

Zastavila jsem se těsně před tím, co na mě celou dobu číhalo ve tmě. Neviděla jsem mu do tváře, neviděla jsem z něj skoro vůbec nic. Byl to muž, oslnivě krásný muž, se zahaleným obličejem. A přesto jsem věděla, že je nádherný. Srdce mi bilo, kolena se mi klepala, ale já věděla, že to pro jednou není krásou muže, kterého vidím.

Bylo to tím jediným, kdo vládl mé mysli. Strach. Ten mě celou pokrýval, jako když ranní jinovatka dosedne na trávu. Kapky rosy, stékající po stéblech.

Dřív, než jsem stačila zavřít oči, osoba promluvila.

„Vítej ve světě nemrtvých, Jeanine,“ zašeptal a mě v tu chvíli připadal jeho hlas jako mámení, které mi přikazovalo přijít blíž. Jeho oči, teď už zcela jasně viditelné, mě propalovaly temně rudým pohledem a vábily mě k sobě. Následující okamžiky proběhly zcela a jasně, za pár vteřin, přičemž mě to připadalo jako hodiny.

Dřív, než jsem se stačila vzpamatovat, a uvědomit si, co ten muž přede mnou vyslovil, se ke mně naklonil.

Popadla mě panika a já ze sebe konečně dostala celovečerní zoufalost a strach, slzy mi konečně skanuly na tváři a vzlyky na sebe nenechaly dlouho čekat. Došlo mi, že dnešní večer nepřežiju a netrápilo mě to tolik, jako to, jak nepřežiju.

Jeho zuby se snad a skoro něžně dotkly mého hrdla a já zavřískla. Pak mi došlo, že to byla chyba, ale to už jsem padala na zem, kácela jsem se jako panenka z mramoru.

Dřív, než jsem stačila zareagovat jiným způsobem, jsem se propadla do laskavé náruče temnoty.