Zayn sister[1D]

Eight-I love you

Monique

Probudím se celá promrzlá. Usnula jsem ve vaně. No paráda! Ztuhle a s drkotáním zubů vstanu a zabalím se do teplého županu. Jako myška přeběhnu do postele a lehnu si. Zakryju se peřinou a přitisknu se k obrovskému medvědovi, který leží vedle. Pomalu se mi zavírají oči.

O pár minut později se probouzím. Znovu. Tentokrát je mi, ale hrozně zle. Roztřeseně si sáhnu a čelo a zjistím, že hořím. V ústech mám sucho a zároveň je mi tak strašná zima. Vyhrabu se z postele a opatrně se přidržuji zdi. Potřebuju prášek na horečku. Nebudu budit nikoho z kluků, potřebují se vyspat, protože mají zítra první koncert tohoto roku. Pomaličku jdu po schodech z patra a snažím se neupadnout. Při normální horečce bych došla určitě v pohodě, ale teď mám ještě zimnici a celý svět se mi motá. Konečně stanu dole ze schodů. „Teď už jenom do kuchyně" zašeptám si pro sebe ochraptěle. „Copak tu děláš? Moo?" ozve se z místnosti, kam chci jít o nic méně chraplavý hlas, ale nikoliv z nemoci. „Ha-Harry?" zachrchlám omámeně a málem to se mnou sekne, jak jsem lekla. „Holčičko, co tady děláš? Není to dobře?" jeho hlas je starostlivý a dvě silné paže mě uchopí za boky. Rázem mě nepoutá zemská tíže a já jsem nesená opět nahoru. Slabými pěstmi mu buším do hrudi. „Já musím dolů pro prášek na horečku" chrčím zoufale. Harry mě vůbec neposlouchá a nese mě do pokoje. Položí mě na obrovskou postel, která rozhodně není moje, a já pochopím, že tohle není můj pokoj. „Počkej tady" ozve se a já se nezmůžu na nic víc, než na toporné přikývnutí. Několik okamžiků, které se zdají nekonečné, tam ležím a čekám ve tmě. Vedle mě se najednou cosi pohne, kdybych měla sílu tak zaječím vyděšením. „Klid, Maliková" ozve se zas po mém pravém boku a já úplně vidím, jak se ten idiot ušklíbá. „Teď rozsvítím, dobře?" řekne starostlivě a já ze sebe vydám jen něco ve smysl „jo„. Na nočním stolku se rozsvítí lampička a já zamrkám pod náporem světla. V tomto pološeru spatřím kudrnkovu starostlivou tvář, jak se nade mnou sklání. „Jsi tak krásný" zachrčím najednou a pak se usměju a přivřu oči. Hazza se začne smát a mě se ten zvuk tak líbí. „Tak ty jsi asi slušně mimo viď?" ozve se jeho hlas zase a já s přimhouřenýma očima pohlédnu na mladíka. „Netlem se, pitomče" zavrčím na něj zase a pak se znovu zadívám na strom. „Zapij to" řekne on místo odpovědi a podá mi prášek a skleničku s vodou. Opatrně polknu a zase zavřu oči. Ucítím, že odchází a tak zašeptám „Zůstaň tu se mnou, prosím" a upřu na něj své oči. Harry se sice zarazí, ale po chvíli váhání odloží prázdnou nádobku na stolek, zhasne lampičku a jen v boxerkách si vleze ke mně- do své postele- a pevně mě obejme. Slastně se usměju a natisknu se na jeho svalnaté tělo. Usínám s podivným pocitem v podbřišku.

Když otevřu oči, je den. Slunce si razí cestu skrz zatažené žaluzie a mě už je mnohem lépe. První věcí, kterou si uvědomím je Harry LEŽÍCÍ VEDLE MĚ! Doslova vyděšeně se od něj odtáhnu, ale tak, abych ho neprobudila. Přeci jen vím, že v noci mi pomohl, ale od scény u kuchyně si nic nepamatuju. Jako zmlácená se vypotácím z jeho pokoje. Je mi sice už dobře a teplotu už mít úplně nebudu, ale jsem očividně stále oslabená. Už o něco vyrovnaněji dojdu do své koupelny, kde se svléknu a nechám na sebe stékat teplou vodu. Použiju vanilkový sprchový gel a zhluboka dýchám. Miluju tu vůni. Jen v ručníku se vrátím do mého pokoje a začnu se hrabat ve skříni. Ode dveří se náhle ozve zakašlání. Nadskočím tak, že mi málem spadne ručník. „Promiň" řekne omluvně, kdo jiný, než Harry a pitomě se šklebí. „V pohodě" řeknu odměřeně a dodám „Mohl by ses otočit, nebo raději vypadnout?" nechci na něj být nepříjemná, ale musím. Nemůžu si ho pustit tak blízko k sobě. „Tak najednou jo?" zašklebí se na mě a začne se přibližovat. „Nech mě být prosím" zašeptám a i přesto se mu dívám do očí. Pořád se přibližuje, takže začnu pomalu couvat ke zdi. Po chvíli nemám kam ustupovat, takže jen vyděšeně zírám na Stylese, který je ve vteřince u mě. „Proč se mě bojíš?" zeptá se a vezme moji bradu do svých prstů a drží ji tak, abych nemohla odvrátit pohled. „Protože jsi stejný jako všichni chlapi" tvrdě se mu teď podívám do smaragdových očí a cítím, že v těch mých se sbírají slzy. „Jak stejný?" zamračí se nechápavě a pustí mě. „Ošustit-opustit" odseknu a odstrčím ho od sebe. „Co si o sobě vůbec myslíš?" vrčím a nyní je to on, kdo ustupuje. „Monique, já tě miluju" vydechne, a mě se zamlží zrak. Cítím, jak padám k zemi a těsně před mým setkáním s podlahou, mě zachytí dvě silné paže. „N-ne to nesmíš" zamumlám potichu a rychle se od něj zase vzdálím. „Ty se bojíš mě, nebo vztahu?" zeptá se po chvíli zírání na mě. „Obojího"přiznám a pak zavrtím hlavou. „Vypadni dosud, nechci tě tu" nekompromisně ukážu na dveře a on pokrčí rameny a odejde. Převléknu se a v mysli mám pořád ty dvě slova, která mi řekl. Nemůže to myslet vážně. Vím, že to tak nemohl myslet. Stále ještě mám v paměti to, co mi nedávno řekl „Nemiluji tě, ale chci tě. Ne na sex, ale chci, abys byla moje. Abych tě mohl objímat, utěšovat, být ti nablízku a v neposlední řadě taky šukat, ale je to jiné, krásko. Jsi tak jiná. Výjimečná". Začnu se smát. Je to asi hysterie, ale já už prostě nemůžu. Nakonec odhodlaně zdvihnu hlavu a jdu pomalu dolů. Mám totiž hlad. Jako obvykle Harry sedí u stolu a čte si noviny. U toho popíjí kávu, jakoby se nic nestalo. Jen si odfrknu a jdu do kuchyně, kde si vezmu jablko a zakousnu se do něj. Pak si vezmu misku a začnu do ní aranžovat různou zeleninu „Jedlé umění?" ozve se mi u ucha a já zdvihnu obočí. Styles už mě absolutně přestal děsit. „Nehraj si na Edwarda Cullena. Ty to nepotřebuješ, když si už hraješ Christiana Greye" ironicky se na něj uculím, a jdu, si sednou na gauč. Vezmu do ruky ovladač a ihned, jak se objeví obraz, se málem pozvracím. Někdo si tam pouštěl porno. Znechuceně přeladím kanály a u vchodu do obýváku spatřím zase zelenoočka, jak se opírá o zárubeň dveří. „Promiň. Zapomněl jsem to přeladit" usměje se na mě sladce a já protočím oči. „Neprotáčej" pohrozí mi Harry a já prudce praštím miskou o stůl. „A budu a budu si dělat, co chci a kdy chci. Ty v mém životě totiž nejsi nic a nikdy nebudeš" zasyčím na něj jedovatě a pak se naprosto klidně znovu pustím do jídla. „Až ti bude zase zle, tak za mnou nelez" zavrčí on a zmizí v domě. „Já se tě o nic neprosila" zdůrazním s křikem a dál se dívám na Spongeboba v kalhotách. Dolů se náhle potácí můj pubertální bratr. „Dobré ránkoooo" doslova to zazpívám, protože je na něm vidět, že dorazil z nějaké párty a teď má kocovinu. „Nekřič" zamručí a jde do kuchyně. Po chvíli slyším nadávky a pád několika věcí. „Ty prášky, které hledáš, jsou v horní polici úplně vpravo za pytlíčkem se solí" uculím se pro sebe a dál sleduju pořad. „Děkuju" zamumlá Zayn z druhé místnosti a já se usměju. Mám ho tak moc ráda.

//Ahojky u další kapitoly. Líbí se vám? Pokud ano budu ráda za ohlasy- i ty negativní, protože přeci jen-pořád se učíme ne? Jinak mám velkou radost, že některým z vás se líbily předchozí kapitoly tak pokračujte ve čtení a doufám, že vás to bude bavit.♥♥♥