Zayn sister[1D]

One-Go away!!!

Monique

Sedím na své posteli a líně listuji knihou. Četba je to jediné, co mě zachraňuje od reality. Když čtu, něco ze mě se přemístí do příběhu a já jsem náhle Hermiona z Harryho Pottera, nebo Zaklínač ze stejnojmenné knížky. Nyní, ale už nemám co číst. Všechny svazky z knihovny dětského domova mám již přečtené. Ptáte se, že jsem v domově? Ano jsem a může za to jen jedna osoba. Zayn Malik. Jistě, přesně ten zpěvák z jednoho z nejznámějších boy bandů na světě. Jsem jeho sestra Monique Malik. Jak jsem se sem dostala? Náhle se ve vzpomínkách vracím zpět. Do toho domu, času, místa.

Flashback

"Bráško?" ozvala se desetiletá holčička.

"Ano, princess?" usmál se na ní mladík s tmavou pletí.

"Vrátíš se viď? Slíbil jsi to" ohrnula spodní ret a upřela na něj tmavě hnědé, téměř černé oči.

"Jistěže" usmál se on a opustil tu malou dívenku.

Konec Flashbacku

Opustil mě a matku, aby budoval kariéru. Měli jsme veliký dvoupatrový dům a spokojeně žili, dokud Zayn nešel do X-factoru a tam ho nedali dohromady s těma ostatníma pakama. Když mi bylo šestnáct, mamince zjistili rakovinu ledvin, ale nezakročili včas. Zemřela. Nezachránili jí a já skončila v dětském domově. A Zayn? Určitě mu o matčině smrti řekli, ale on nikdy nepřijel. Nezajímalo ho, co se mnou je. Bylo mu jedno, že naše matka zemřela. Má nenávist k němu byla hrozná, sžírala celé mé tělo a duši a tak je tomu dodnes.

S povzdychem hodím knížku na postel a vstanu. Protáhnu si ztuhlé svaly a se zazíváním jdu pomalu dolů na snídani. Sednu si k opuštěnému stolu na konci jídelny. Jsem vyvrhel, za což může také můj bráška. Nenávidějí sestru známé hvězdy. Po chvíli civění do blba se zvednu a přejdu k pultu s jídlem. Na talířek si nandám dva malé chlebíčky přemázlé pomazánkou a přidám k tomu pomerančový džus. Usednu a začnu jíst. Svůj talíř a sklenici si poté umyju a chci odejít do pokoje, když tu se ozve práskající hlas vedoucí vychovatelky. „Dívky a chlapci, máme dnes vzácnou návštěvu" to je vše, co řekne a pak se obrátí ke vchodu do jídelny a někoho vyzve, aby šel dál. Všichni začnou ječet jako pominutí, ale mě jakoby se začal zmenšovat svět. Krve by se ve mně nedořezal. Stáli tam One direction s mým bratrem v čele. Ztuhlá stojím na místě a nemůžu se pohnout, nemůžu mluvit, jen cítím, jak mě začínají slzet oči. Oči poměrně vysokého černovláska se zarazí na mě. Poznal mě. Pomalým krokem se ke mě rozejde. Nespěchá, zřejmě čeká, že mu skočím kolem krku. Zastaví se těsně přede mnou. „Ahoj Monique já-" řekne tiše a chce pokračovat, ale v tu chvíli, se ve vzedme ten vztek, a bezmoc. „Tak poslouchej ty sráči pitomej! Jestli si myslíš, že ti padnu kolem krku tak se zastraně mýlíš. Kde jsi byl, když máma umřela. Když měla bolesti. Kde jsi byl?" pod mým tónem se přikrčí. V očích má bolest. I všichni ostatní se na nás dívají, nikdy jsem nekřičela, ani když mě mlátili. „A pak, když zemřela, kde jsi byl? Skončila jsem tady a tys ani nenapsal. Za celých sedm jet jsi nesebral jednu zasranou chvíli, abys napsal, ahoj mám se dobře? Waan ku necbahay, Waan ku necbahay Zayn Malik" zakřičím, ale to už mi stékají po tvářích slzy. Rozeběhnu se do pokoje, ale do někoho narazím Je to ten blonďatý Ir z bráchovy kapely. „Promiň, Nialle" zamumlám a zmizím nahoru.

Ve svém pokoji zabouchnu dveře a zhroutím se na posteli. Začnu vzlykat a třást se. Nenávidím ho. Nenávidím, nenávidím, nenávidím. To co jsem mu řekla, znamenalo právě to. Matka nás učila mluvit somálsky a arabsky., protože otec takto mluvil, než naši rodinu opustil s mladší ženou. Ozve se tiché klepání na dveře. „Nikoho nechci vidět" zakřičím zoufale a obejmu svoji jedinou knížku, kterou jsem si směla z domu vzít. Dveře se i tak otevřou a vstoupí on. Můj bratr. „Vypadni" zasyčím nenávistně a uchopím ukradený kuchyňský nůž s ostrým koncem. „Běž, než ti něco udělám" zatnu čelist a podívám se mu do očí. „Měla bys vědět, že jsme tě právě adoptovali a odjíždíš s námi" pronese on s téměř mrazivým klidem. „Ne nikam nejdu" zavrtím razantně hlavou a on se na mě podívá. „Abys věděla, tak o smrti naší matky mi řekli předevčírem a já si pro tebe přijel" pronese a práskne dveřmi. Omámeně stojím. Určitě lže. Je to přeci už rok. Anglie není tak daleko, aby se to k němu nedostalo, zvlášť, když jsem mu posílala parte. Zachmuřeně sedím na posteli, objímajíc knihu, když za mnou přijde vrchní vychovatelka. „Monique, je čas" řekne a já opět zavrtím hlavou. Do pokoje však vejde hrozně vysoký kudrnatý mladík. Chvíli na mě civí a pak si ěm přehodí přes ramena. Harry Styles. Tak se jmenuje. „Stylesi okamžitě mě dej dolů" knihu pořád držím v ruce, ale ona mi spadne. „ Ne, ne" zalapám po dechu a kousnu Harryho do ramene. Zavrčí a pustí mě. Spadnu na zem, ale rychle se doplazím ke knize a pevně ji sevřu. Málem jsem ztratila jedinou věc, kterou mám po matce. Kudrnka mě opět uchopí a nese mě do obrovského auta venku. Pevně svírám knihu a on mě posadí mezi ty další dva. Liam a Louis. Tak se jmenovali. Sedím a zírám před sebe. Nemluvím. Auto se rozjede na letiště, kde nastoupíme do letadla.

Přistaneme v Anglii a já pomalu vystoupím z letadla. Zírám na chladné anglické domy, které se tyčí v dálce. Zavrtím hlavou. Co tady dělám? Zayn mě uchopí za paži, ale já se mu vytrhnu." Nedotýkat se" Zavrčím jako zuřivý pes a sama hrdě nastoupím do limuzíny hned za Louisem. „Neřekl jsi mi, že máš tak sexy sestru" ozve se hnědovlásek. Zašeptá to mému bratrovi do ucha, ale je to slyšet přes celé auto. " Nemohl to vědět, když se sedm let neozval" vyprsknu zle na oba. Zayn se na mě ublíženě dívá a pak odvrátí pohled. Zastavíme před obrovskou vilou a já odmítám vystoupit z auta. Kudrnka se ke mně začne blíži „Harolde Edwarde Stylesi opovaž se na mě sáhnout!" zaječím. Marně. Vezme mě, s mírných uchechtnutím, a vnese mě dovnitř, kde mě pustí. Ohromeně zírám. Zapomněla jsem, jak vypadá normální dům, natož takhle luxusní. Pohlédnu na Nialla, který se na mě dívá také. „Co je, Ni?" zeptám se ho s úsměvem. On mi chyběl. Byl nejlepší z nich. Vždycky. Jako dítě jsem ho milovala. Nyní je jim všem 23 a mě 17 let. „Chceš ukázat pokoj?" zeptá se s úsměvem. „Ráda" povzdychnu si lživě. Jsem ráda, že mě vzali z domova, ale je tu Zayn, kterému neodpustím. Niall se rozejde nahoru a já ho následuji. Otevře jedny dveře na konci prvního patra a já zalapám po dechu. Je to tu nádherné. Obrovské a dokonalé. „T-to je" nemůžu ze sebe nic vypravit. „Nemáš zač Mon" zasměje se malý blonďáček. „Proč?" zeptám se tiše, zatímco stojím v kouzelné místnosti. „Co proč?" nechápavě se zamračí. „Proč tohle pro mě děláte?" objasním a upřu na něj černé oči. „Zayn tě má rád, i když mu to nevěříš" pronese on a otočí se. Jde pryč. Ještě se ohlédne přes rameno. máš tady oblečení, mobil i ta malovátka, o vy holky používáte" s tím zmizí ze schodů dolů. Zavřu dveře a posadím se na obrovskou postel s nebesy. „Já nevím jestli se mám radovat, nebo brečet" pronesu nahlas a prásknu sebou do peřin.

//Ahoj lidičky, vím že vás to zatím asi moc nečte*jak jinak eftřináctko, co si myslíš* :D ale i tak budu ráda za ohlasy a hlavně za kometáře, co mám zlepšít co se vám  líbí, nebo nelíbí atd.♥ Miluju vás všechny co mě podporujete.