"Anastasie, vyklop to." přemlouval mě pořád Daniell. Klepala jsem se a určitě byla bílá jako stěna. Nesplývám se zdí? Mluví na mě, takže mě určitě vidí. Po chvíli ticha jsem jim s roztřeseným hlasem převyprávěla celý můj sen. Pak se všichni otočili na Elizabeth, aby viděli její reakci. Nepřítomně zírala před sebe.
"To je nemožné." zašeptala po chvíli. Díky pěkně, to už jsem zjistila taky.
"Elizabeth, já vím, že je to nemožné. Ale přece se mi to nezdálo jen tak. Už mi není devět, abych nepoznala, že ty sny něco znamenají." Neodpověděla mi. Jenom se dívala na podlahu a tvářila se provinile.
"Počkat, jak to myslíš?" vyhrkl najednou Daniell. "Měla si snad i jiné sny?"
"No, když jsem byla malá, občas jsem měla nějaký sen a pak takové to déjà vu. To je normální."
Daniell se uchechtl. "Zlatíčko, nic není normální pokud můžeš říct duchovi 'Ahoj.'." To byla krutá pravda.
"Zaměřme se nejprve na ten sen." ozval se Tim. To bylo asi poprvé, co v tomhle domě promluvil.
"Dobře. Eliz," zkrátila jsem její jméno, "je zřejmé, že v tom snu jsi se utopila. Proč? To nemám ani ponětí. Nevíš o tom něco?" Elizabeth se zamračila a chvíli přemýšlela. Pak se jí zajiskřilo v očích a začala luskat prsty na jedné ruce. To znamená, že na něco přišla.
"Co když ti ten sen měl ukázat, jak jsem umřela? Já si sice nic ze svého lidského života nepamatuju, ale co když je to tak?" vychrlila na mě jedním dechem. Její tmavě modrá aura -jestli to tak můžu nazvat- se vlnila vzrušením.
"Elizabeth ty si musela být hlavně génius, na tohle bych sám nepřišel." pochválil ji Daniell. "Tak, a teď proč ses utopila."
"Duchové jsou na světě z nějakého důvodu. Nevím, jak to popsat... Dám vám příklad: Když někdo někoho zabije, tak dokud se duch oběti nepomstí, neopustí ani zem. Chápete, ne?" vysvětlil trošku blbě Tim. Ale ano, chápu to.
"Tím chceš říct, že dokud neudělám to, co musím -říkám to takhle blbě, protože nevím, co mám udělat-, tak neopustím tenhle svět." řekla Elizabeth, aby to taky pochopila. Tim přikývl.
"Jistě, a teď zjistit, co máš udělat." řekl Daniell. Při představě, že mě Elizabeth navždy opustí se mi udělalo špatně a do očí se mi nahrnuly slzy. Rychle jsem zamrkala a zahnala je zase tam, kam patří. Nepřežiju tu bez ní.
"Ty pitomče, tím příkladem jsem se vám snažil naznačit, že Elizabeth možná někdo utopil!" zvyšil najednou Tim hlas. Nerada to říkám, ale jak nás poslouchám, tak jsme vážně banda tupých oslů. Mohlo mě to napadnout...
Vedle mě někdo zakřičel. Otočila jsem se za tím zvukem a uviděla Elizabeth držící se za hlavu. Její tmavě modrá aura střídala barvu s červenou. Tim k ní přiskočil a snažil se jí nějak pomoci. Po chvíli dalšího křičení se Elizabeth podlomily kolena a v bezvědomí se skácela k zemi.
"Do prdele já myslela, že duchové nic necítí!" zakřičela jsem a slzy si zase hledaly cestu na moji tvář.
Trošku nudnější část a ještě k tomu i trošku pozdě. :D Za to se omlouvám, ale jsou prázdniny a já na to neměla moc čas. :) Děkuju za votes a komentáře vždycky mě potěší. :) Snad váš tahle část nezklamala. :D -Witty
