Chci stašně poděkovat Little Doll (NataliMo) -nevěděla jsem jaký jméno vybrat:D- za to že mi dodala tu chuť zase psát :) Nevěděla jsem jak ti poděkovat a tak ti tuhle část chci věnovat. Snad se ti bude líbit :)) A vy co to čette tak snad vám taky :) -Witty
"A teď mi okamžitě řekni, kde si byla!" vybalila jsem na ní hned jak jsme vešli do domu. Prošli jsme až do kuchyně -obrovské kuchyně-, sedli si na barové židle a opřeli se o pult.
"Počkej... Jakto, že jsem se tě mohla dotknout?" ptala jsem se dřív, než Elizabeth stačila odpovědět ns moji první otázku. Ale těch otázek ve mě bylo až příliš. Chtěla jsem je na ni všechny vyhrnout.
"Zpomal, Anastasie. Já se ke všemu dostanu. Danielly, prosíím, udělal by si nám kafe?" Při jméně Daniell se mi srdce divoce roztlučelo a já se na jeho vlastníka otočila. Byla jsem tak zaujatá Elizabeth, že jsem na něj úplně zapomněla! Fuj na mě. Daniell protočil očima, usmál se a dal se do vaření kafe. Znám Elizabeth, takže musela nahodit "Psí pohled" (takhle tomu říká ona) aby to kafe dostala.
"Tak už povídej," povzbudila jsem ji.
"No, já vlastně ani pořádně nevím co se stalo. Ten den, jak si mě v noci hledala, jsem se probudila na úplně jiném místě. byla to podobná místnost jako jsme měli my, ale nebylo tam nic. Vlastně ano, bylo tam sklo. A to neuhádneš, co bylo za tím sklem." Chvilku mi trvalo než jsem pochopila, že čeká na odpověď.
"To já nevím." řekla jsem a netrpělivě čekala až zase začne vyprávět.
"Anastasie, za tím sklem si byla ty." Tentokrát se mi srdce asi zastavilo. Jsem mrtvá? Asi jo, lekla jsem se tak moc, že prostě musím být mrtvá. Elizabeth se na mě dívala a čekala jak zareaguju. No, já tam jen seděla, ztuhlá a bílá jako stěna. "Já taky nevím, co to má znamenat ani proč se to stalo." řekla jako by mi četla myšlenky. Vedle nás přistáli dva šálky s kafem. Podívala jsem se na Daniella usmála jsem se na něj a očima mu poděkovala. Já a Elizabeth jsme si šálky vzali do ruky a pomalu upíjeli.
"No pokračuju. Celý -tři dny to byli?- jsem tam jen seděla naproti tomu sklu, klepala se, brečela a musela se dívat jak to všechno snášíš. Bylo to nejhorší, co se mi kdy v životě stalo, protože vidět tě, jak se kvůli mě trápíš bylo příšerný. Pootm jsem vyčerpáním omdlela a probudila se zase v našem pokoji. Nebyla jsi tam. Vyšla jsem ven a viděsila nějakýho strážníka. Ten s kvičením utekl. Tam mi ale došlo, co dokážu a zatím, co jste vy jeli sem, já se naučila tu neviditelnost ovládat Už tě nikdy nechci nikdy opustit, Anastasie!" Ke konci se ke mě vrhla a pevně mě objala. Její hlas už nebyl, jako by ho používal vítr. Byl úplně normální, lidský. Vehnalo mi to slzy od očí.
"Já to taky nikdy neudělám..." zašeptala jsem dostatečně nahlas, aby to slyšeli všichni. Když mě pustila, podívala jsem se do mého hrnečku. Byl prázdný. Do prčic, to tak ryhcle piju? Musela jsem být chvíli sama a pročistit si hlavu. "Omluvte mě na chvilku."
Slezla jsem z barové stoličky, očima našla schody a rychle je vyběhla. nevěděla jsem kam jdu, ale našla jsem nějaký pokoj. Potichu jsem za sebou zavřela dveře a plácla sebou na neuvěřitelně pohodlnou postel. Dveře se opět otevřely a vešel Daniell.
"Stalo se něco?" zeptal se se strachem v očích.
"No.. vlastně nic... Já jen.. to co se stalo Elizabeth je hrozný." zašeptala jsem. Přišel ke mě, za ruku mě vytáhl do sedu a kleknul si přede mě.
"To už je za vámi. Netrap se tím. Chceš zůstat v tomhle pokoji?" změnil najednou téma. Rozhlédla jsem se po místnosti. No umím si vybrat. Velká manželská postel, velká skříň, psací stůl... Pokoj měl i hezkou barvu, takovou hodně světle fialovou.
"Jsem si naprosto jistá, že jo."
"Dobře." usmál se. "Trochu se vyspi, potřebuješ to." Políbil mě na čelo a odešel z pokoje. Chvíli potom, co odešel jsem se zvedla a schodila ze sebe oblečení. Spát jsem šla jen ve spodním prádle. Lehla jsem si do minuty usnula.
"Pusťte mě, pusťte!" křičela jsem na celý kolo. Dva strážníci mě krželi za lokty a táhli mě po dlouhé chodbě ani nevím kam. Brečela jsem a snažila se jim vysmeknout. Ale mínus pro mě. Když to šlo, kopala jsem, křičela a při každé pžíležitosti je škrábla nebo kousla. Ale oni jako by nic necítili. V záchvatu paniky jsem zoufale volala o pomoc. Volala jsem Daniella, Elizabeth, kohokoliv kdo by mi mohl jakkoliv pomoci. Nikdo nepřicházel.
Dotáhli mě k otevřeným dveřím a hodili mě do malé místnosti. Pak mi všechno došlo. Byla jsem zpátky v blázinci. Ale v tomhle pokoji nebylo NIC. Ani postel. Ozvalo se tlumané zabouchání a já vykřikla.
"Anastasie!" volal na mě někdo. Podívala jsem se tím směrem, odkud jsem výkřiky slyšela. Bylo tam sklo. A za ním? Elizabeth. Vypadala jako člověk. A co víc, ona BYLA člověk. Zoufale mlátila do skla ve snaze ho rozbít. Po tváři jí stékali slzy. Nalepila jsem se na sklo přesně naproti ní. Volali jsme na sebe, brečeli a snažili se sklo rozbít. Najednou se do místnosti, kde byla zavřená Elizabeth začala napouštět voda. Nevím odkud, prostě se začala napouštět. Elizabeth začala bušit do skla ještě víc a stejně tak začala víc brečet. Nevěděla jsem, co se děje. Když byla voda až u stropu, Elizabeth se naposledy nadechla a pak se do vody ponořila.
"Ne..." zašeptala jsem a zase se rozbrečela. Elizabeth se pořád snažila sklo rozbít, oči se jí začali zavírat... A pak se přestala hýbat úplně.
S výkřikem jsem se probudila.
"Co je? Co je? Co je?" děsil se Daniell, který ležel vedle mě.
"Jsem tady!" utěšoval mě někdo, stojící vedle postele. Podívala jsem se, kdo to je. Elizabeth! bylo mi jedno, že jsem jen ve spodním prádle, prostě jsem se na ni vrhla a pevně ji objala.
