Probudila jsem se celá rozklepaná. Krátce jsem vykřikla a pak si rychle pusu zacpala rukama.
"Anastasie?" zamumlal na mě rozespale Daniell a podíval se na hodiny. "Proč na mě křičíš ve 4 ráno?" Fakt o Daniellovi číslo jedna: Po ránu je úplně mimo. Po chvíli mu asi došlo, že nejsem úplně v pohodě, prudce se posadil a otočil se na mě.
"Něco jsem slyšela, znělo to jako ultrazvuk. Anastasie, jsi v pohodě?" Elizabeth vlítla do dveří.
"Celá se klepeš. Zase si měla nějaký sen?" ptal se zase Daniell. Když to uslyšela Elizabeth do vteřiny seděla vedle mě na posteli. Jen jsem kývla hlavou a donutila se jim o svém snu říct.
"Do prčic." vypadlo z Eliz, když jsem skončila.
"Co má tohle znamenat?" zašeptal Daniell.
"Dobře..." začala jsem, "víme, že v tom snu jsem byla já jako malá a s nějakou ženskou jsem se tam bavila o tobě. Dokud mě málem nepodřízla. Neni možný aby to nějak souviselo s tímhle, Eliz, protože moje matka vypadá úplně jinak než ta ze snu. Prostě to byla jen nějaká noční můra."
"Možná máš pravdu..." souhlasila Elizabeth.
...............
V sedm jsem si šla dát snídani a hlavně kafe, abych se trochu probrala. Zrovna, když jsem se chtěla z horkého hrnku napít, někdo zaklepal na dveře. Zamračila jsem se a nedobrovolně se šla podívat, kdo otravuje v tuhle nekřesťanskou hodinu (pozn. vtip...). Otevřela jsem dveře a zatajila dech. Přede mnou stáli mí rodiče.
"Co-co tady děláte?" zakoktala jsem se.
"Víš... nemohla jsem tě nechat jít, aniž bych ti řekla pravdu." zašeptala máma. Ona i táta se tvářili úplně stejně. Stejně smutně.
"Jakou pravdu? Pojďte dovnitř." chytla jsem mámu za rukáv bundy a rychle ji zatahla dovnitř. Táta se rozkoukal a popoběhl za náma.
"Anastasie, je všechno v pohodě?" ozval se za mnou Daniell. Zrovna vstával.
"Jo, jo jasně." ujistila jsem ho. Věděla jsem, že ho stejně bude zajímat o co jde. "A co vy dva, jak jste mě vlastně našli?"
"Když jsme se dozvěděli, že jsi utekla snažili jsme se tě najít. A to se nám povedlo. Přes známé. Nemusíš se bát."
"Dobře.. Tak a co si mi tak nutně musela sdělit?" Vzala jsem si kafe a s rodiči (a Daniellem) si šli sednout do obýváku. Jenže když jsme vešli, na gauči spala Eliz. Lekla jsem se, protože mi až po chvilce došlo, že ji rodiče už můžou vidět. Koutkem oka jsem viděla rodiče, jak si celý pokoj prohlíží a tak jsem se rychle rozběhla a schodila Eliz z pohovky na zem. Okamžitě se probrala a už chtěla něco říct, ale rukou jsem ji zacpala pusu. Trhla jsem hlavou směrem k rodičům, Eliz hned pochopila a do vteřiny mi doslova zmizela před očima.
Všichni jsme se posadili na pohovku a já jen čekala až máma sputí. "Dobře... začnu. Anastasie, my nejsme tvý pravý rodiče." škublo ve mě a na chvíli jsem myslela, že to musí být nějaký omyl a tohle nejsou máma s tátou. "Pokračuju. Víš, našli jsme tě usprostřed lesa jako šestiletou vystrašenou holčičku, která k sobě tiskla špinavého plyšového medvídka. Ujali jsme se tě, ale v osmi letech jsi si v pokoji začala s někym povídat. Tvrdila jsi, že je to nějaká Elizabeth, ale nikdy jsem ve tvém pokoji nikoho neviděla. Nevím, proč jsem to udělala, ale poslali jsme tě do blázince. Tvou pravou matku jsme nikdy nenašli a ani jsi nám o ní nikdy nic neřekla."
Začala se mi motat hlava. A pak tma.
Po velmi dlouhé době tu je další část. Snad se vám líbila a děkuju za vše :) -Witty
