Všechno je to strašně zamotané, už i já se v tom ztrácím. Hlava mi třeští a dva dny jsem nespala. Pořád přemýšlím nad Elizabeth. Nechci spát, bojím se, že když usnu bude se mi zase zdát o smrti Elizabeth nebo o mě.
Sparksová, prober se. Ty sny můžou pomoci nám všem. přemlouvala jsem se. Jak mi může tak bolet hlava? Měli by to zakázat.
Nepůjdu spát, moc se bojím... můj mozek se pral sám se sebou. Ovšem, to on za to může. Za to, že mi tak bolí hlava. Za to, že pořád nevíme, jak Elizabeth pomoct. Ležela jsem na posteli, civěla do stropu a dvěma prsty si masírovala spánky.
Posero... Myslíš jen na sebe. Uvědom si, že takhle můžeš Elizabeth pomoci, ale protože se bojíš, necháš jí trpět tady.
Ale vždyť ona netrpí. Tedy, alespoň na to nevypadá... A co když se mi stejně nebude nic zdát?
Celý život jsi se bála a bojíš se i teď. Nikdy se nezměníš. Pořád se budeš schovávat za ostatními. nadávala jsem si. Na pět vteřin jsem zavřela oči a.... usnula jsem.
"Mami! Mami!" volala jsem na celý dům.
"Copak se děje?" ozval se milý hlas z kuchyně. Rychle jsem seběhla schody a mířila za maminčiným hlasem. Za sebou jsem táhla velikého plyšového medvídka. Maminku jsem našla u kuchyňské linky, jak připravuje svačinu.
"Mami, nemůžu najít Ellie. Neviděla jsi ji?" Maminka se na mě usmála a sedla klekla si přede mě na kolena. Pohladila mě po vlasech.
"Víš, Elizabeth se už nevrátí."
"Proč ne?"
"Protože si to nepřeju." Maminka se zase vrátila k přípravě svačiny. Objala jsem svého medvídka.
"Proč si to nepřeješ? Kam Ellie odjela?"
"Pryč. Daleko odtud."
"A to se se mnou ani nerozloučila?" V očích mě začali pálit slzy. Rychle jsem zamrkala, abych je zahnala.
"Kdyby se s tebou chtěla rozloučit, udělala by to. Ale ona nechtěla." řekla maminka chladně.
"To není pravda..." zamumlala jsem se sklopenou hlavou a pevněji objala medvídka. Na tváři jsem ucítila slzu.
"Annie, dost. To stačí." Už jsem chtěla odejít, ale sebrala jsem odvahu.
"Ne! Já chci vědět, proč je Ellie pryč! Řekni mi to!" zakřičela jsem. Maminka pevně sevřela nůž , kterým krájela jablko.
"Řekla jsem dost. Nebo tě rychle pošlu za tvou sestrou, Anastasie!" Ohnala se po mě nožem. Zapištěla jsem, upustila medvídka a utekla pryč. Vyběhla jsem z domu a s pláčem utekla do lesa.
Po dlouhé době další část. Nebyli nápady :/ Tak snad se vám bude líbit tohle. :) -Witty
