„Jak se oživuje duch?!” panikařila jsem. Kdyby Elizabeth neomdlela, udělala by na mě pohled „Are you kidding me?”.
„Vážně chceš oživovat ducha?” Daniellovo tón byl úplně přesný jako by byl Elizabethin pohled. Ty dva si můžou podat ruce. Klekla jsem si k Elizabeth a snažila se jí probrat. Tim mi taky pomáhal, zatímco Daniell čučel jak vyoraná myš. Zkoušeli jsme s ní zatřást, mluvili jsme na ní a trošku jsem ji polila vodou, ale nic.
„Teď jsem se naštvala.” řekla jsem nakonec, rozmáchla se a vrazila Elizabeth malou facku. Elizabeth se s leknutím posadila a chytila se za tvář.
„Kdo to byl?” zajímala se. Všichni jsme otázku ignorovali a chtěli vědět, co se jí stalo. „Víte jak jsem vám říkala o tom, že si nic nepamatuju z mého smrtelného života?” Všichni jsme rychle pokývali hlavou. „Tak já jsem si na něco vzpomněla...”
Nedělám si srandu, všichni tři jsme si ve stejnou chvíli sedli k Elizabeth.
„Takže víš, co se ti stalo?” zeptal se Daniell. Elizabeth mírně pokývala hlavou.
„Někdo mě vážně utopil. Nevím kdo, ale vím jak.”
„Tak povídej.” pobídla jsem jí. Elizabeth se zvedl jeden koutek.
„Víte jaká je výhoda toho být duch?” Ani nečekala na odpověď, prostě pokračovala dál. „Když jsem líná mluvit, můžu vám moje myšlenky promítnout.” Hned jak to dopověděla, mě něco přimáčklo zády k zemi a pak už jen tma.
Seděla jsem na zahradě a četla si knihu. Byl krásný letní den, slunce pálilo a tak jsem si sedla pod strom a četla si. Na zahradě není skoro nic jiného než květiny. Matka je miluje. Ta druhá a poslední věc je studna. Stojí uprostřed zahrady. S pohledem upřeným na tu studnu jsem naklonila hlavu na stranu a zamyslela se. Je tam voda, nebo není?
Zavřela jsem knížku, položila ji a své kroky namířila ke studni. U ní jsem se zastavila, chytila se hrany a nahnula se přes okraj.
„Je tam voda.. Ale je to hluboký a nevábně to voní. Není divu, když jí nikdo nepoužíval kdo ví jak dlouho.” zašeptala jsem si pro sebe. „Tam bych teda nechtěla spadnout..” Za mnou něco zašustilo. Rychle jsem se otočila a očima prozkoumávala keříky, stromky a květiny. Asi se mi to jen zdálo. Otočila jsem se zpátky ke studni a prohlížela si jí. Fuj, pěknej pohled to tedy není... Co to je, to je mech?
Za mnou zase něco zašustilo a tentokrát blíž. Opět jsem prozkoumávala zahradu a opět nic. Přestala jsem to řešit. Opřela jsem se o studnu a podívala se na nebe. Zamračila jsem se, když mi sluníčko málem vypálilo oči.
Všechno se seběhlo strašně rychle... Někdo mi přes hlavu hodil pytel a ruce mi chytil za zády. Vykřikla jsem, ale bylo mi to prd platný, protože takhle studna je od domu daleko a nikdo mě tam neuslyší. Ucítila jsem na rukou provaz a teď se začala vážně hodně bát. Křičela jsem a kopala nohama. Špička mé boty do něčeho narazila.
„Au!” ozval se mužský hlas. Trefa! Pokusila jsem se kopat dál, ale šlo to špatně, protože někdo mě pořád držel za lokty a tak jsem se nemohla pohnout z místa. Najednou mi někdo chytil i nohy a taky je svázal. Srdce mi rychle bušilo a dýchala jsem za čtyři. Když mě jeden chytil v podpaždí, druhý za nohy a zvedli mě do vzduchu, poznala jsem, co je to opravdový strach. Ani jsem si to pořádně neuvědomila, ale po tváři se mi začali koulet slzy. Ani nemělo cenu křičet, nikdo by mě neslyšel.
Zhoupli mě doleva, doprava a pak mě pustili. Hned jsem pochopila, co se děje. Letěla jsem vzduchem a každou chvilkou se blížila k vodě, co byla na dně studny. Divila jsem se, že mi z hlavy nesletěl ten pytel. Pak se ozvalo šplouchnnutí a protože jsem nevěděla jak rychle se k vodě blížim, nestačila jsem se nadechnout.
Když jsem se ponořila do vody, pytel byl najednou pryč. Nedobrovolně jsem se potápěla, až jsem se špičkou boty dotkla země, ale na odraz to nestačilo. Začala jsem se topit a taky panikařit. Nemohla jsem ani kopat nohama, abych se dostala nad hladinu. Moc dlouho pod vodou nevydržím, z čehož jsem zpanikařila ještě víc. Když už jsem to nemohla dál vydržet, pusou jsem vydechla. V hlavě mi proběhla moje poslední slova: „Tak tam bych teda nechtěla spadnout.”. A pak? Tma.
Se škubnutím jsem se posadila a dýchala za tři. Podívala jsem se na Daniella a Tima. Vypadali úplně stejně jako já.
„Co to do háje bylo?” zeptala jsem se, když jsem se trochu uklidnila.
„Má milá Anastasie, takhle jsem umřela.”
Tak co si myslíte, že se bude dít dál? :) Zjistí Elizabeth, kdo ji zabil? No, to se ještě uvidí. ;) Děkuju za všechno a snad se vám tahle část líbila :) -Witty
