4. 1. 1980
Včera jsem si celý den povídala s Daniellem. Je jediný na světě, kdo mi opravdu naslouchá. Když jsem to řekla Elizabeth urazila se.
"Říkam na světě a ty jsi po smrti!" odsekla jsem, ale obě jsme se zasmáli. Daniellovi jsem o sobě řekla úplně všechno, celý můj příběh a on mi na oplátku řekl ten jeho. O tom sem ale asi napíšu až někdy jindy...
"Danielly?" oslovila jsem hi předtím než odešel. "Víš, když si tykáme... jsme vlastně přátelé, že?"
"Jistě, Anastasie. Zatím se měj." usmál se a rozloučil se. Vždycky když se takhle usměje, žaludek se mi stáhne nervozitou.
"Pěkně, pěkně! To se ti povedlo." pochválila mě Elizabeth. "Škoda, že jsem mrtvá."
Nesnáším, když to o sobě říká. Jistě, já to o ní řekla taky, ale ona si o to koledovala! Ale ona to není sranda. Podívala sjem se na ni vražedně.
"To se dělá?! Vyhrožovat duchovi smrtí?!" okřikla mě. Pak jsme se začali smát.
5. 1. 1980
Daniell mě opět navštívil. A řekl mi něco naprosto úžasného a zároveň příšerného.
"Anastasie, přišli za tebou tvý rodiče..." oznámil mi dneska ráno. Vypadal smutně. A já byla v naprostém šoku. Před sedmi lety se mě doslova zbavili a teď si na mě najednou vzpomenou? A byla jsem naštvaná. Daniell mě za nimi odvedl. Vypadali pořád stejně, jako by se na těch sedm let nechali zmrazit.
"Anastasie, moc mě všechno mrzí." začala matka.
"Tak to brzy..." řekla jsem naštvaně. Táta stál za matkou a držel ji za ramena.
"Víš, chtěli jsme se ti omluvit a říct, že bychom tě rádi vzali zpátiky domů. Byli bychom zase rodina." řekl táta. Nadzvedla jsem obočí.
"Radši zůstanu tady, než se vrátit zpátky k vám! Nejsem hračka, kterou by jste si mohli přivlastnit, kdykoliv si vzpomenete! Já už nemám rodiče! Danielly, prosím, zaveď mě zpátky..."
Byla jsem, a taky pořád jsem, naštvaná!! Když jsem se vrátila do pokoje, padla jsem na postel a rozbrečela se. Vedle mě seděla Elizabeth a snažila se mě utěšit.
"Do hajzlu! Do hajzlu s nimi!" křičela jsem do polštáře. Za chvíli jsem uslyšela otevření dveří a kroky, přibližující se k mé posteli. Hned jsem poznala Daniella. Chtěl si sednout, ale málem mi zasedl ducha.
"Pozor, sedneš si na Elizabeth." upozornila jsem ho.
"Jé, promiň." omluvil se a klekl si na zem.
"Ani nemáš ponětí, jak jsem naštvaná!" zavrčela jsem. Pohladil mě po vlasech.
"Neboj se, Anastasie, budu tu pořád pro tebe." zašeptal a dal mi pusu na tvář. Pak odešel.
Ještě teď mi v břiše lítají motýlci a na tváři cítím jeho rty.
Fuj to je :D :D Jestli se to někomu líbilo votes a komentáře mě vždycky potěší :333 -Witty
