Chtěla jsem části přidávat pravidelně... No tak to se mi zase něco povedlo. :D Samozřejmě v uvozovkách. Tak opět po nějaké době nová část, tak snad s ní budete spokojení. Poroučím se. :)
Někdo se mě lehce snažil profackovat. Ale někdo mu nevysvětlil, co znamená slovo "lehce".
Nech mě, vždyť už vstávám... bohužel až po chvilce mi došlo, že jsem to nevyslovila nahlas. Proto mě ta osoba pořád fackovala. Měla studenou ruku, takže to nebylo moc příjemný. Pootevřela jsem oči a uviděla rozmazanou namodralou postavu. Bože, umřela jsem a ocitla se u Šmoulů?
"Anastasie, tak se sakra prober." promluvila na mě ta modrá osoba. Pomalu jsem otevřela oči a párkrát zamrkala. No ovšem, to byla Elizabeth. Vedle ní stál Daniell a ustaraně na mě koukal. Víc mě ale zajímalo, proč mě bolí noha. Podívala jsem se tím směrem a zjistila, že ji mám nějak podivně zkroucenou.
"Proč mám z nohy gumičku?" zašeptala jsem. Na nic jinýho jsem se nezmohla, nebo spíš se mi do toho nechtělo. Elizabeth po mě hodila nechápavý pohled. Posadila jsem se a pokusila se nohu dát do původního stavu. Byla jsem ještě trošku (to znamená hodně) mimo, tak jsem si musela pomoc rukama. "Ááá, bere mě křeč." postěžovala jsem si a rozhlédla se kolem. Jo, mám otázku... proč se moji rodiče snaží předstírat, že jsou gauč? Ou, oni vlastně nejsou moji rodiče.
"Anastasie, kdo je to?" zeptal se můj rádoby otec a vyděšeně se podíval na Elizabeth. Tak tohle si vychutnám.
"Moji drazí nevím-co-jste..." začala jsem, pomalu došla k Elizabeth, která neměla ponětí co dělám a jednou rukou ji objala kolem ramen. "Tahle namodralá osoba je Elizabeth. Známe se už docela dlouho, ve škole jsme spolu seděli na obědě a pomáhala mi s úkoly." snažila jsem si to užít těmihle pokusy o ironii. Nechodila jsem do školy a už vůbec jsem neměla skupinové obědy. "Taková drobnost: Kdysi ji někdo utopil ve studni a od mého dětství, které mi někdo nemile sebral, ji vidím a pomáhá mi, když to nejvíc potřebuju."
Ty lidi na gauči na mě čuměli, jako bych jim právě řekla, že kočky snáší vajíčka. A Elizabeth se jen tvářila jako idiot. "Ta cizí žena" na gauči se pomalo zvedla, přišla ke mě a objala mě.
"Promiň, že jsme ti nevěřili." Zamračila jsem se a opatrně ji od sebe odstrčila.
"Nějaké promiň mi těch sedm let nevrátí. Nic mi je nevrátí. Nebýt Elizabeth, tak jsem se tam vážně zbláznila. A teď mě omluvte, jde na mě hlad." skončila jsem a odporoučela se do kuchyně. Ještě než jsem tam došla uslyšela jsem, jak se zavřeli vchodové dveře. Zatímco jsem se rozmýšlela, co si dám, na kuchyňské lince jsem uviděla malý papírek. Zvedla jsem ho a přečetla si, co je tam napsané. Co to sakra je? Nějaká adresa. Položila jsem to zpátky na linku a šla si něco připravit k jídlu.
Elizabeth
Anastasie vyšla po schodech nahoru a já se konečně mohla přestat schovávat. Zase jsem se zviditelnila a rychle se šla podívat na papírek, co tu nechali "adoptivní rodiče" Anastasie. Jakmile jsem se ho dotkla, zatajila jsem dech a pak už jen černo...
Nápis Los Angeles...
Dům číslo 66 a na zahradě hrající si dvě sestry.
"No tak, vrať to!" zapískala na mě sestřička a začala se smát. "Vždycky to vrátíš! Vždyckyyy!" houkla a zaksichtila se u toho. Obě jsme se mohli potrhat smíchy. Když jsem se podívala na matku, smích mě přešel. Koukala na mě vážně jako vrah. Přestala jsem se smát a nechala sestru, aby si z mých rukou vzala zpátky plyšového medvídka.
"Pojď, půjdeme se projít." zašeptala jsem nahlas, zvedla se z deky, chytila sestru za ruku a vydala se směrem k louce.
"Neopovažuj se jí tahat daleko, Elizabeth!" křikla za mnou naštvaně matka.
Probudil mě něčí hlas...
Hehe, neporoučím. :D Jak se to bude vyvíjet dál? Už to moc dlouho nepotrvá (tedy s mou rychlostí ano), jsem skoro na konci. Tak snad se vám ta část po dlouhé době líbila. :) Děkuju za všechno, čtenáři. <3
