Dohoda

1. kapitola

Pohled Bethany

Dnes je ten osudný den. Dnes se stěhuju do domu Ethana Griffina. Což by bylo ještě v pořádku, protože z Ethana se nakonec vyklubal milý kluk a mám ho docela ráda. Navíc dělá mou nejlepší kamarádku nejšťastnější na světě a to je nejdůležitější. Takže když se naše koleje zatopily vodou, protože se rozbila vodní nádrž, nezbylo nám nic jiného, než najít rychle nějaké provizorní ubytování. A z pohledu Riley není lepší varianta, než se na tu dobu nastěhovat k Ethanovi a jeho hloupým spoluhráčům. A to je ten problém. Přestože mě Riley přesvědčovala, ať jim dám šanci, že jsou skvělí a budu si s nimi rozumět, moc jí nevěřím. Pár jsem jich potkala na stadionu a byla svědkem jejich rozhovorů, které však obsahovali pouze téma sex nebo hokej.

Abych to upřesnila, jsou obrazem typických hokejových frajírků jako to v knihách a filmech bývá. Holky střídají jak na běžícím pásu, vůbec jim to nevadí a ego mají větší než Empire State Building. Proto se mi taky nejdřív moc nelíbilo, když mi Riley řekla, že chodí s Ethanem. Snažila jsem se jí otevřít oči, že jí ten "vztah" ublíží, že se kluci nemění. Ale ona si stála za svým. Donutila mě strávit s nimi několik odpolední a nakonec se ukázalo, že je Ethan v pohodě. Dokonce toho máme spoustu společného. Ale přesto ho hlídám jako jestřáb, kdyby ho náhodou napadlo jen dotknout se jiné holky. K mému překvapení se zatím chová jako andílek.

Sedíme v jeepu Ethana, který nám pomohl zabalit naše věci. Těch ale nebylo zase tolik, protože jsme měly možnost zabalit si jen to, co nezničila voda. Voda na naší koleji přes noc naplnila polovinu budovy deseti centimetry vody. Vůbec nechápu, jak k tomu mohlo dojít. Například mně to zničilo všechny učebnice, protože je odjakživa nechávám na zemi u stolu. Jo, je to divný a hloupý. Měli jsme dva dny na to evakuovat se z budovy, zatímco se snažili odsát všechnu vodu. S Riley jsme obrečely všechny naše boty, které nebylo možné zachránit. Zbyly nám pouze žabky, což je v tomhle počasí absurdní nosit. Musím však podotknout, že díky záplavě jsem protřídila svůj šatník. Skončila jsem nakonec s dvěma kufry a batohem.

Auto zastavilo před cihlovým domem z minulého století, který prošel moderní úpravou a vypadá opravdu dobře. Docela se podobá domu z mého dětství, akorát je o trochu menší. Vyrůstala jsem v obrovském domě, který by byl za normálních okolností plný, ale všichni jsme velkou většinu našeho času trávili mimo dům.

"Tak jsme tady," prohlásí Ethan a podívá se na mě ve zpětném zrcátku. Na tváři mám však neutrální výraz a tak nemůže z mé tváře nic vyčíst. Slíbila jsem Riley, že budu hodná holka, tak nedávám najevo, jak moc mi vadí tento nápad.

Mlčky vystoupíme z auta, Ethan se hned vrhne na zavazadla, ale nemá šanci je všechny odnést sám, tak se soběstačně postarám o své. Naštěstí ke vchodovým dveřím nevedou žádné schody, takže mi to nedělá žádný problém. Je tu ticho. Ethan bydlí v Marnmouthu, což je asi patnáct minut od univerzitního městečka Islesbury. Tam se nachází úplně vše, co student Rutherfordovy univerzity potřebuje. Koleje, pár obchůdků, restaurace, bary, velká knihovna a univerzitní spolky. Oproti živému Islesbury je tohle klidné městečko plné rodinných domků.

"A nezapomeň Beth, že si slíbila, že budeš hodná," připomene mi Riley, když s Ethanem také dojdou ke dveřím.

"Nezapomeň, že jsem slíbila, že budu hodná, jen pokud budou i oni," připomenu jí naopak já. Riley jen protočí očima a mně neunikne Ethanův lehký smích.

Odemkne dveře a já plna očekávání vstoupím. Velká většina holek na naší univerzitě tu už byla, takže být tu není žádná čest. Já naštěstí doposud neměla tu možnost. Riley říkala, že je dům pěkné chlapské doupě, což je o pár minut později potvrzeno. Kufry a bundy necháme na chodbě, v které je pouze neuklizený botník a věšák. Boty se válí všude okolo, dokonce i brusle a hokejka. Ethan nás vede dál chodbou vlevo, kde se ocitáme v obývacím pokoji. S naším příchodem se dvě hlavy sedících kluků stočí k nám. Kluků? Sakra, tohle jsou muži, ne kluci.