Sequence ✔

5.

51.

„Ne!" odtáhla se Hermiona a schoulila se. „Ne, prosím! Už ne!"

„Hermiono?" zeptal se Abraxas a pomalu se k ní přibližoval. „Hermiono? To jsem já."

Hermionina kůže byla pokrytá modřinami, vlasy měla špinavé a pocuchané a vypadala nezdravě hubeně.

„Už nemůžu," pofňukávala Hermiona a krčila se v koutě. „Prosím... nedělejte to..."

„Hermiono?" mluvil na ni něžným hlasem Abraxas. „To jsem já, Abraxas. Slibuji, že ti neublížím."

Hermiona k němu vzhlédla, dolní ret se jí třásl, a pak se mu vrhla do náruče.

„Ach, tak moc jsem se bála, že je to zase on!" plakala a tiskla se k jeho hrudi. „Já ho tak nenávidím! Prosím, prosím, nedovol, abych se tam musela ještě někdy vrátit! Prosím, Abraxasi!"

Abraxas ji přenesl do postele, něžně ji na ni položil a jemně ji kolébal v náruči.

„Kdo ti to udělal, Hermiono?" zeptal se tiše. „Kdo ti tohle udělal?"

Hermiona tiskla tvář do jeho hábitu a nepřestávala plakat.

„Tvůj syn," řekla nakonec s posmrkáváním. „Tvůj syn, Lucius Malfoy."

Abraxas si v duchu slíbil, že nikdy nebude mít rád svého syna.

52.

Aster byla zděšená stejně jako její manžel, když viděla, v jakém je stavu.

„Co se stalo?" dožadovala se odpovědi, zatímco pomáhala Hermioně uložit se na pohovku. „Kdo ji zranil? Mipsy! Přines výtažek z hrbouna!"

Vzápětí se v místnosti objevil domácí skřítek s lahví. Aster začala ošetřovat Hermionu, zatímco jí Abraxas vykládal, co se dozvěděl.

„Tohle udělal náš syn?" opakovala ustaraně Aster. „Jak jsme mohli vychovat dítě, které bude tak kruté?"

„Nikdy nebudeme mít děti," prohlásil Abraxas temně. „Ne, pokud z nich mají vyrůst taková monstra. Nemůžeme."

Aster se na něj nejistě podívala a Abraxas skoro zavrčel.

„Jak dlouho?" zeptal se.

„Dva měsíce," přiznala se Aster. „Myslím, že od naší svatební noci. Nechtěla jsem ti nic říkat, dokud neuběhnou tři měsíce a já si nebudu jistá, že nepotratím."

„Lucius Malfoy," řekla najednou Hermiona slabým hlasem, „se narodil v lednu v roce 1954."

Abraxas v duchu chvíli počítal a pak zaklel. Aster se na něj soucitně podívala.

„Vychováme dítě, které nikdy takovou věc neudělá," ujistila ho. „Můžeme změnit budoucnost, Abraxasi - můžeme se ujistit, že se to nikdy nestane."

„Nemůžeme! Copak to nechápeš?" Abraxas zběsile ukazoval na zraněnou Hermionu. „Už se to stalo!"

Hermiona zasténala a Abraxas měl pocit, že se mu smutkem rozskočí srdce.

„Hermiono," zašeptal. „Udělám to nejlepší, co budu moci, abych tě před svým synem ochránil. U nás vždycky najdeš bezpečí, pokud bys někdy potřebovala utéct před mým synem."

„To je od tebe velmi milé," škytla Hermiona. „Ale já se nemůžu sama přivolat na nějaké místo. Musím být někým zavolána."

„Pak tě budu volat tak často, jak to bude nutné," přísahal Abraxas. „Udělám cokoliv, abych ti pomohl dostat se ze spárů mého syna."