Sequence ✔

6.

2.

Pozdě v noci se najednou objevila v ložnici, ve které svíčky osvětlovaly starého nemocného muže v posteli.

„Ach! Omlouvám se!" řekla honem. „Já... nevím, jak se to stalo... nechtěla jsem..."

Jeho srdce pokleslo.

„Hermiono," zachraptěl Abraxas. Pomalu se posadil, jeho obličej byl vrásčitý a trochu sípal. „Věděl jsem, že přijdeš."

Hermiona se zajíkla. „Já... je mi to líto," řekla. „Já... nevzpomínám si, že bych vás už někdy viděla."

Abraxas si odfrkl a pak se rozkašlal.

„Samozřejmě že ne," řekl chraplavým hlasem. „Máš na sobě svatební šaty - ještě jsi mě nejspíš nepotkala. Nebo spíš, potkáváš mě právě teď, předpokládám. Já se s tebou seznámím později. Nebo to bylo předtím?"

Slabě se usmál. Hermiona byla zmatená.

„Já... pořád nevím, kdo jste," řekla. „A také nechápu, jak víte, kdo jsem."

Abraxas se jemně usmál.

„Jsi nádherná, Hermiono, hlavně ve svých svatebních šatech," řekl potichu. „Také jsem byl hezký, pamatuješ?"

Hermiona se na něj podívala s bezvýrazným obličejem.

„Ne," povzdechl si. „Myslím, že nepamatuješ."

Znovu vzdychl a pomalu si znovu lehl.

„Umírám, Hermiono," řekl. Znovu ho přepadl silný kašel. „Chtěl jsem... chtěl jsem, abys byla to poslední, co uvidím."

Hermiona se kousla do rtu a opatrně se přiblížila k nemocnému muži.

„Znám nějaká uzdravovací kouzla," váhavě nabídla. „Kdybyste chtěl, mohla bych zkusit..."

Abraxas se sípavě zasmál.

„Na to je už hodně pozdě, lásko," odpověděl. „Dračí spalničky se v mém věku nedají vyléčit. Ale chtěl jsem... chtěl jsem tě ještě jednou vidět."

Podíval se na ni a v obličeji se mu odrážela láska a obdiv. Hermiona mimoděk ustoupila a Abraxas se zatvářil zklamaně.

„Prosím," zašeptal, „prosím, pojď sem."

Hermiona se potácela mezi odporem k nemocnému muži v posteli a touhou mu ulehčit poslední minuty. Nakonec udělala krok dopředu a opatrně se posadila na kraj postele. Abraxas natáhl ruku a pohladil ji po tváři. Z koutku oka mu vytekla osamělá slza.

„Jsi tak nádherná," zamumlal. „Já vím, že si mě nepamatuješ, ale já si tě pamatuju a jsem šťastný, že tu jsi se mnou, zatímco opouštím tenhle svět a vydávám se na další velkou cestu."

Když si přitáhl její hlavu k sobě, Hermiona začala panikařit, ale on ji jen políbil na tvář a s povzdechem ji pustil.

„Děkuji ti, Hermiono," řekl, jemně se usmál a zavřel oči. „Teď mohu v klidu zemřít."

„Počkejte! Já... pořád nevím..."

Mužův dech se zpomaloval, až se úplně zastavil, a Hermiona se na něj s ohromením dívala. Potom začala plakat.

Stále vzlykala, když se zatřepetal vzduch a ona zmizela, zanechávajíc za sebou důlek v peřině hned vedle něj, který si jeho rodina nebude umět vysvětlit.

~~~~~

4.

Vzduch zajiskřil, rozevřel se a Hermiona, oblečená do županu a pantoflí, propadla dírou. Lucius se na ni arogantně díval, zatímco se zmateně rozhlížela. Pak se tázavě podívala na něj.