Sequence ✔

11.

58.

První setkání s Hermionou, na které si Scorpius pamatoval, se událo, když mu bylo pět let. Jeho otec ji zavolal, aby ho pohlídala, a Hermiona, přestože se zlobila, souhlasila.

K večeři mu udělala smažený sýr a celer a četla mu z učebnice pokročilých kouzel. Když byl čas spát, přikryla ho až po bradu peřinou a vyprávěla mu úžasný příběh o chlapci, který byl velký jako jeho palec.

Hermiona je tím nejhodnějším člověkem na celém světě, rozhodl se Scorpius, než usnul. Měl ji rád a nechtěl, aby odešla.

66.

Osmiletý Scorpius pozoroval Hermionu, ječící na jeho otce, který z toho byl moc smutný.

"Proč to pořád děláš?" ptala se ho v slzách. "Opustil jsi mě! Oženil ses s ní! Tak proč mě pořád voláš zpátky?"

"Nemohl jsem jinak! Pochop mě prosím, Hermiono," prosil ji Draco. "Náš svazek neplatil, pořád jsi cestovala časem a ani nestárneš tak, jak bys měla! Nemohl jsem s tebou mít to, co jsem potřeboval - nemohl jsem se s tebou znovu svázat, nemohl jsem se s tebou oženit, nemohl jsem mít s tebou dítě-"

"Já to tak nenávidím!" vykřikla Hermiona a sesunula se na zem. "Nenávidím to! O všechno jsem přišla kvůli tomu pitomému kouzlu!"

"Hermiono... nemyslíš, že..."

Scorpius, schovaný za rohem, sledoval, jak se jeho otec posadil na podlahu a objal ji.

"Jak se to mohlo stát?" plakala Hermiona. "Nic z toho se nemělo stát. Já jenom chci svůj vlastní život. Nechci čekat, až nějaký pitomý Malfoy pískne, abych přišla."

"Kdybych to mohl změnit, udělal bych to, Hermiono," řekl Draco a podíval se jí do očí. "Přísahám, že bych to udělal."

Hermiona plakala v náruči jeho otce, který ji hladil po zádech a něco jí šeptal do ucha.

Scorpius složil v duchu přísahu.

57.

Jeho otec ji nepřestával volat, přestože podle Scorpiova názoru musel vědět, že to nemá cenu. Hermiona, kterou miloval, byla pryč, a teď k němu chodila Hermiona, kterou zradil.

Byla nádherná, i když zuřila nebo si zoufala.

Byla majestátní a nádherná, a třináctiletý Scorpius se divil, jak jeho otec mohl být někdy takový blázen, aby ji opustil.

?????

"Byla... úžasná, víš? Tak chytrá a elegantní a ... škyt... tak zatraceně nádherná..."

Scorpius přikývl. Bylo mu šestnáct a jeho otec se opíjel ohnivou whisky. Jenom Merlin věděl, kde právě teď byla jeho matka.

"A, víš, nikdy sem ji nechtěl ztratit," blábolil jeho otec. "Byla to chyba. Nikdy sem nechtěl, aby musela lítat časem. A nikdy sem ji nechtěl rozzlobit tak, aby odešla. Já jen... škyt... sem nemoh snýst to její mizení..."

Draco se odmlčel a zamyšleně pozoroval plameny v krbu, než náhle otočil hlavu ke svému synovi.

"Ty ji taky můžeš zavolat, víš," řekl mu. "Jenom nevím, proč si to ještě neudělal. Ale až to uděláš, tak ji nenech odejít."

Scorpius s tichým porozuměním přikývl. Počkal, až jeho otec s chrápáním usnul v křesle, přikryl ho dekou a vrátil se do svého pokoje.

Otcova rada pro něj nebyla ničím novým. On už to tak plánoval dávno.

75.

Jeho otec zemřel v důsledku zbloudilé kletby v raném věku - bylo mu čtyřicet sedm. Přestože měl Scorpius podezření, že jí neuhnul úmyslně, dostalo se mu náležitých poct, hodných vysoce postaveného bystrozora. Zdálo se, že celý kouzelnický svět dorazil na jeho pohřeb. Když skončil, Scorpius odešel do odlehlého kouta hřbitova a poprvé ve svém životě zavolal Hermionu.

Objevila se před ním v závanu třpytícího se vzduchu, nejprve s rezignovaným, později s překvapeným výrazem v obličeji.

"Já- Draco?" zeptala se. "Ne, počkej, vypadáš moc mladě..."

"Scorpius," řekl s malou úklonou. "Krátce jsme se setkali, když tě jednou otec zavolal."

Hermiona přikývla.

"Nikdy jsem tě nezavolal," pokračoval Scorpius,"myslím do dneška, vlastně jsi mě ještě nikdy neviděla..."

Hermiona pokrčila rameny.

"Na tom nijak nezáleží," řekla. "Viděla jsem tě, když jsi byl ještě miminko."

Po chvíli ticha Scorpius odpověděl: "Už nejsem malý."

Hermiona ho upřeně pozorovala.

"Já vím."

Scorpius se jí ještě chvíli díval do očí, než pokračoval.

"Jsem jediný Malfoy, který je ještě naživu," řekl potichu. "Můj děda a můj otec jsou oba mrtví. Nemůžou tě už zavolat. Zkoumal jsem to - teď, když jsem jediným žijícím potomkem rodu Malfoyů, budeš připoutaná k tomuto času, abys mi sloužila, dokud se nenarodí další Malfoy."

Hermiona si ho nedůvěřivě prohlížela.

S bušícím srdcem Scorpius pokračoval ve své pečlivě nacvičené řeči.

"Po dlouhá léta jsi pomáhala Malfoyům v těžkých dobách." Odmlčel se, aby se mohl zhluboka nadechnout. "Hermiono, důvod, proč jsem tě zavolal je, že si přeji, abys žila svůj vlastní život."

Hermiona na něj zírala.

"Můj vlastní život?" vydechla nevěřícně.

Scorpius přikývl. "Tvůj vlastní život."

Hermiona vypadala omráčená. Přesně takhle si Scorpius představoval, že by otrok mohl vypadat, když dostane svobodu, o níž ani netuší, že ji může mít.

"Nebudu mít děti," řekl,"tak budeš moci zůstat jenom v tomhle čase a budeš moci vést normální život. Jistě, je to velmi odlišná doba od tvé vlastní - všichni tví přátelé jsou dost staří na to, aby mohli být tvými rodiči - ale budeš moci žít svůj vlastní plnohodnotný život."

Hermiona zavřela oči a z pod pevně sevřených víček jí stekla jedna slza.

"Tvůj otec je mrtvý. Milovala jsem ho," odpověděla se slzami v očích. "Tvůj pradědeček je také už dlouho mrtvý. Jeho jsem také milovala." V jejím pohledu bylo tolik smutku, že Scorpius cítil, jak se mu sevřelo srdce. "Jak bych teď mohla žít sama?"

Ztěžka se posadila na lavičku, hlavu si složila do dlaní a snažila se potlačit pláč.

Scorpius si sedl vedle ní a opatrně ji objal kolem ramen.

"Nebudeš sama," řekl jí potichu. "Nemusíš, pokud nebudeš chtít."

Hermiona vzhlédla a smutně se na něj usmála.

"Jakmile se to rozkřikne, jakmile bude každý vědět, co se stalo, kdo by chtěl být mým přítelem?" zeptala se. "Kdo by chtěl milovat někoho, kdo může teoreticky mizet v čase?"

Scorpius se jí podíval do očí.

"Nikdy jsem tě nezavolal, Hermiono, ačkoliv jsem už od mala věděl, jak to udělat. Nezavolal jsem tě z dobrého důvodu - protože jsem chtěl, abys, až nakonec dostaneš tu šanci, měla tak normální život, jak to jen bude možné, včetně rád-bych-tě-víc-poznal rande."

Hermioně se úžasem rozšířily oči a Scorpius vytáhl červenou růži.

"Hermiono, šla bys se mnou dnes na večeři?"

Hemiona se na něj dlouho dívala a Scorpius jí pohled oplácel.

Potom pomalu natáhla ruku, vzala si od něj květinu a přivoněla k ní.

Nadechla se a Scorpius téměř cítil, jak oblak vůně přeběhl přes její obličej. Viděl, jak napjaté rysy jejího obličeje trochu zjemněly.

"Moc ráda, Scorpiusi," odpověděla a poprvé za celou dobu, co ji znal, se usmála.

Její úsměv ho oslnil a Scorpius si přísahal, že udělá co bude moci, aby hvězdičky radosti už nikdy nezmizely z jejích očí.