D - jako Dánsko

Mořská panna

Rano jsem se vzbudila už  o půl šesté. Nemohla jsem spát. Převlékla jsem se a šla na chodbu. Snídaně byla až na osm.

Rozhodla jsem se, že se pujdu projít. U východu jsem potkala už i Nečase a Hronka.

,,Ahoj," křikl Filip.

,,Čau," usmála jsem se.

,,Co tady děláš?" zeptali se naráz.

,,Nemůžu spát, tak se jdu projít co vy?" řekla jsem polohlasem.

,,Taky, akorát jdem na kafe. Tak můžeš jít s náma," rychle ze sebe vyhrkl Nečas.

,,Tak jo," usmála jsem se.

Chvili jsme šli. A potom jsme se zastavili v kavárně. S sebou jsme si vzali tři kávy a šli ven se projít.

,,Nepujdem se podívat na mořskou pannu?" zeptal se po chvili ticha Hronas.

,,No jasně, vždy jsem ji chtěla vidět," vyhrkla jsem ze sebe s nadšením.

,,Mame tady mořskou pannu," začal se smát Martin.

,,Vždyť jo, ja jsem vždy chtěla být Ariel," začala jsem se smát taky.

Lidi co nás viděli si museli myslet, že jsme uplně praštění. Celou cestu jsme se jen smáli.

Došli jsme k nabřeží. Bylo asi pul sedme takže tam nikdo nebyl. Fotky nesměli chybět. A myslím, že kluci už byli naštvaní, protože jsem je pořád fotila a navic se mi nelibila žadná fotka s mořskou pannou takže jsme tak ztvrdli strašně dlouho.

Když jsme dofotili. Šli jsme zpátky na hotel. Prošli jsme kolem velké budovy..nakupni centrum. Kluci mě táhli jen dál aby jsme tam nemuseli jít.

Šli jsme dál a po osmé jsme došli do hotelu. Překvapilo mě, že nás nikdo nehledal. Ja a Martin jsme ani nešli na pokoj. Filip si tam zanesl věci.

Vešli jsme spolu do jídelny.  Jen jsem viděla Dominika jak na nás ukazuje srdíčko. Protočila jsem oči a šla si sednout na sve místo.

~•~

Odpoledne měli kluci tréning. Tentokrát trénoval i Martin. Bylo na něm vidět, že je rád.

Seděla jsem na střídačce. Když najednou Hronek zařval: ,,Ariel, pojď si taky zabruslit. Máme tu pro tebe nachystané brusle."

,,Nene, ja bruslit nejdu," křikla jsem.

,,Ale jo, jdeš," přidal se Martin.

,,Nejdu," křikla jsem znova.

,,Že ty bruslit neumíš?" zakřičel Domes.

,,No, neumím," zakřičela jsem ck nejhlasitěji.

Kluci se začali to tálně smát.

,,Pojď, mi tě to naučíme," křikl Chytil.

,,Ne, radši ne," začala jsem se smát.

,,No, ták. Jančo pojď," křikl Sklenička.

,,No, dobře, ale jestli se mi něco stane můžete za to vy," zasmála jsem se.

Vzala jsem brusle, ktere tam pro mě byli nachystane. A Martin si to už mířil ke střidačce, aby mi pomohl na led.

Po chvili obouvání jsem už byla na ledě. Pár kluku a trenéři už odešli. Ale ostatní se mě snažili naučit bruslit.

Stál jsem u střídačky a drežela jsem se střídačky. Jaškin se mi snažil ukázat jak mám jet.

Snažila jsen se napodobovat přesně ty pohyby co dělal. Nešlo to sice mě za jednu ruku držel Chytil a za druhou Hronek, ale spadla jsem i tak.

Když to viděl Nečas začal se smát až mu podklouzla brusle a byl taky na zemi.

,,Auu, to bolí," zařval.

,,A myslíš, že mě to nebolí?" křikla jsem.

Stoupla jsem si a zkusila to znovu. Tentokrát mě nikdo nedržel, jen vepředu mě jistil Sklenička. A očividně mi to docela šlo. Jen neumím brzdit.

Chvili jsme tam jezdili. Potom mě už ani nikdo nejistil. Jen vždy když jsem se hodně rozjela zabrzdila jsem až o mantinel. A ostatní se mi vždy začali smát.

Jestě párkrát jsem takhle spadla.

A potom najednou Hronek zavelel: ,,Tak jdem, trening bude pokračovat zítra."

Kluci se vydali do šatny a ja na střídačku a nečekaně jsem hned při vstupu hodila hubu. Stoupla jsem si. A šla si sednout na střidačku. Vyzouvala jsem si věci a na kalhoty mi kapala krev. Šahla jsem si na obočí, podivala jsem se na ruku a věděla, že je zle.

Do ruky jsem vzala brusle a utíkala za naším zdravotníkem. Ten mi to zalepil a okamžitě jsme jeli do nemocnice.

Ten den jsem se s klukama už neviděla. Přijeli jsme pozdě a všichni už spali. Ten večer jsem usínala poprvé se špatným pocitem..

☀☀☀
Další kapitola. Doufám, že se bude líbit...