D - jako Dánsko

Čtvtfinále

Dnes hrajem čtvrtfinále s Amerikou. Já věřím, že vyhrajeme, i když jsme v tomhle zápasu považováni za horší tým. Přišla jsem ze snídaně a lehla jsem si do postele. Vzala jsem telefon a zavolala mamce.

Povídali jsme si strašně dlouho. Když jsme dotelefonovaly, začala jsem přemýšlet. Jak to bude mezi mnou a Davidem, až se vrátíme zpět domů?

Tohle myšlení jsem ze sebe potřebovala nějak dostat, proto jsem si vzala knížku a začetla se. Byl čas jít na oběd, ale bylo mi nějak špatně. Zůstala jsem na pokoji. Asi kolem jedné někdo zaklepal.

,,Dále!" křikla jsem.

David vstoupil do vnitř.

,,Je ti něco? Jsi úplně zelená," zeptal se starostlivě.

,,Ne, to bude v pohodě," snažila jsem se usmát, ale nešlo to, protože se mi začalo chtít zvracet. Utíkala jsem na záchod. David ke mě přiběhl.

,,No to vidím," řekl a držel mi vlasy nad záchodovou mísou.

Naštěstí jsem nezvracela. Chtěla jsem si stoupnout, ale nohy byli tak rozechvělé, že jsem nemohla. David mě vzal do náruče a odnesl mě do postele.

,,Donesu ti čaj a zavolám doktora," řekl a odešel.

Ležela jsem v posteli a zavírali se mi oči usnula jsem. Vzbudil mě, až Hronek, který se šel na mě kouknout.

,,Tak co, je ti už líp?" starostlivě se zeptal.

,,Už jo," usmála jsem se.

,,Půjdeš na zápas, že jo?" ušklíbl se.

,,Ráda bych šla, ale nevím jestli mi to dovolí," usmála jsem se.

,,Doktor to dovolil," usmál se.

,,Jupí," křikla jsem.

,,No tak už se oblíkej, zachvíli vyrážíme," rozkázal mi.

Vstala jsem se a začala vytahovat věci z kufru.

,,Běž pryč!" rozkázala jsem Hronkovi.

,,Proč?" zeptal se.

V ten moment do pokoje vstoupil David.

,,Co tu děláte?" trochu se vyděsil.

,,Vyhazuju ho," usmála jsem se.

,,Tak já ti pomůžu!" zasmál se a Hronka vystrčil ze dveří.

,,No a teď můžeš jít taky," usmála jsem se.

,,Já nikam nejdu," usmál se a vyvalil se na mojí posteli.

,,No tak jdu já," zasmál jsem se a vyrazila s oblečením do koupelny.

Oblékla jsem se a upravila jsem si vlasy do drdolu. Když jsem přišla zpět David už tam nebyl. Vzala jsem si věci a vyšla ven na chodbu. Tam jsem potkala Skleničku.

,,Ahoj," usmál se.

,,Ahoj, tak jak to dnes vidíš?" zeptala jsem se.

Cestou k autobusu jsme si dál povídali. V autobuse mi už místo držel David. Sedla jsem si k němu. David se otočil a políbil mě na líčko. Cestou do arény jsme se celou dobu drželi za ruku. Došli jsme k šatně, kluci se oblíkali a já jako vždy stála před šatnou. Začalo rozbruslení. Poté jsme šli do šatny a trenér klukům říkal důležité věci. No a zachvívá už vjížděli na led. Strašně moc bych chtěla, aby jsme postoupili, ale proti Americe? Hlavně tu jsme nechtěli na čtvrtfinále. Říká se, že dobrý tým vyhraje nad kýmkoliv je to jedno jestli je to Francie nebo Kanada. Dobrý tým by měl vyhrát nad každým týmem.

Zápas začal. Amerika měla spoustu šancí. První branku však vstřelil v osmé minutě Atkinson. O čtyry minuty později skore navýšil Kane. Do konce první třetiny už se skóre neměnilo.

V šatně nevládla moc dobrá nálada. Ale Jandač kluky nabádal, že to zvládnou a, že jsou dobří. Kluci se uklidnili a už se hecovali navzájem. Do druhé třetiny jsme šli s tím, že vyrovnáme. Už v 25 minutě snížil Řepík dvoubrankové vedení. A v třicáté minutě vyrovnal Nečas. V ten moment jsme všichni vyskočili štěstím.

Po konci druhé třetiny už byla v šatně úžasná atmosféra. Viděla jsem na klukách jak jsou šťastní. Tentokrát jsme šli do zápasu s tím, že musíme vyhrát. Kluci se snažili jenže v 47 minutě dal vítězný gól Patrick Kane. A bylo po radosti. Tak krásně jsme to srovnali a byl konec. Česko zkončilo. Asi kluky nebude vítat plný Vaclavák. S klukama jsme měli prodloužený pobyt až do konce mistrovství. Myslea jsem si, že aspoň budeme hrát to semifinále, ale ne. Byla to škoda. Já i spoustu dalších Čechů věřilo, že nějaká ta medaile cinkne. Ale ono ne zase jsme zkončili ve čtvrtfinále.

Po konci zápasu jsem počkala na střídačce a začala přemýšlet. O svém životě, o mě a Davidovi. ,,Co snáma vlastně teď bude?" ptala jsem se v duchu.

Chvíli jsem tam seděla a potom přišel Nečas.

Viděla jsem jak mu slzy tečou s očí.

,,To bude dobrý," usmála jsem se.

,,Já jsem si vážně myslel, že postoupíme," říkal.

Objala jsem ho. Zachvíli přišel i David a Hronek. Bylo na nich vidět jak jsou smutní.

,,No tak kluci, není to vaše chyba," usmála jsem se.

,,Máš pravdu je to moje chyba," vydolal ze sebe David.

,,Není to tvoje vina. Je to moje vina málo jsem fandila," obviňovala jsem se.

,,Není to tvoje vina," usmál se Hronek.

,,No myslím, že si jdem odpočinout a zítra se o tom pobavíme, souhlasíte?" zeptala jsem se.

,,Ano," shodli se.

Vyrazili jsme k autobusu. Já jsem jako vždy seděla s Davidem. Dojeli jsme k hotelu. Došli jsme k mému pokoji a lehli jsme si. Chytli jsme se za ruce a spokojeně usnuli.