Matoucí dušička

Růže

Něco ostrého vniká do mých žil.
Zjišťuji, že nemám dost sil.
Plíží se to z levé dlaně,
Začínám se cítit na dně? 

Strašně těžce se mi dýchá.
Moje duše ze mě prchá? 
Něco uvnitř se láme na kusy.
Proč na mě provádějí pokusy? 

Cítím tlak na hrudi...
... to mě opět někdo soudí?
Zase nejsem dostatečně dobrá?
Můj spodní ret už výrazně modrá.

Mělký nádech, mělký výdech.
Mám zase vstát? po všech těch pádech?
Je mi zima, mám husí kůži.
Nesnesu další bolest. Mám jen jednu duši!

Jsem jako růže, kterou lidé ničí.
Odstřihnou mě od zdroje a pak se diví, že křičím.
Mnoho okvětních lístku už ze mě spadlo.
A ty poslední už výrazně slábnou.

Je tohle konec? Po tom všem krásném? 
Nechali mě ležet na místě prázdném.
I oni soudí, když se chovám jinak než chtějí.
Copak neví, že mě tímhle zabíjejí?

Po dlouhé době jsem brečela smíchy,
A oni hned vidí jenom mé hříchy? 
Po dlouhé době jsem se otevřela lidem,
A oni mě jen tak opustí s klidem?

Nechci už zase plýtvat svou sílou,
Nechci ji ztratit a nemít už jinou,
Nechci se nechat vypálit, jen abych byla podle představ jiných lidí,
Mrzí mě, že mě vidí tak, jak mě vidí.