Tajemství

Slzy

Draco:

    Větší blbost jsme už udělat nemohli. Cítil jsem, jak mi pohledy ostatních vypalují do zad díry a derou se až k mým orgánům. Jestli zmijozelská společnost něco prokecne jiným kolejím, Harry mě zabije.

„Draco?!“ vlétne mi bez zaklepání Harry do pokoje. „Zlom mi hůlku... Oni to ví,“ pokračuje.

„Kdo oni?“ koukám na něj vytřeštěně. Už teď vím, že téhle otázky budu litovat.
   „Hermiona s Ronem,“ zašeptá Harry a má co dělat, aby se nesesypal.
Přijdu k němu a obejmu ho.
   „A co na to říkali?“ zeptám se vlídně.
   „Mia říkala, že jí to nevadí,“ vzdechl.
   „No vidíš, tak to je super, ne? “ jiskřilo mi blaženě v očích.
   „Jenže Ron se se mnou odmítá bavit..,“ smutně přiznal Harry.

Bylo mi to líto, tak moc líto. Celý je to moje chyba. Neměl jsem vůbec vytahovat ty whisky, neměl jsem k němu vůbec chodit, neměl jsem se zamilovat, neměl jsem nic...
Zaměřil jsem svůj zrak do jeho krásně zelených očí. Upřeně jsme na sebe asi 2 minuty zírali. Pak se u Harryho objevila malá slzička, která stekla po jeho bílé tváří, jak mu bylo na nic.
  „Je to moje chyba,“ promluvil jsem do ticha. Harry nic neříkal. Z teď už chladných očí se mu napovrch dralo značné množství slz a stékalo po ještě chladnější bílé tváři dolů.
Šel jsem k němu a obejmul ho, jenže to už se rozbrečel definitivně a objetí mi neopětoval. Věděl jsem, že je to na hovno. Fakt jsem to posral.
Snažil jsem se ho uklidnit, ale bezvýsledně.

  Tak jsem tam chvíli s ním seděl a mlčky koukal na jeho slzy. Podal bych mu whisky, ale po předchozí zkušenost si myslím, že to není úplně dobrý nápad.
   Najednou se Harry zvedl a beze slova odešel. Zůstal jsem tam stát jak tvrdé Y. Spadl jsem na postel a doufal, že tohle celé byl jen blbý sen.