Tajemství

Pobertův plánek

Harry:

Co jsme to proboha udělali?! Vběhla mi do hlavy myšlenka , když jsem asi po hodině vyběhl na chodby sledován několika páry Zmijozelských očí. Do rána to bude vědět celá škola... A nebo ne? Má snad Draco ve Zmijozelské koleji takovou moc , že nikdo nic neprozradí...?

Teoreticky by mi ani nevadilo kdyby to lidi věděli... Jenomže problém byl s Hermionou , Ronem a celkově, jak by to všichni vzali?

Došel jsem do Nebelvírky... Bylo tam jen pár studentů nižších ročníků a v křeslech u krbu seděli Ron s Hermionou... Chtěl jsem nepozorovaně projít ,ale hned jak jsem udělal krok , všiml jsem si , že zírají do Pobertova plánku. "Kde jste go vzali?" vyhrkl jsem bezmyšlenkovitě. Oni sebou leknutím trhly a otočili se na mě. "Jé.. Harry.. no..  Našla jsem ho na chodbě.. " začala koktavě vyslětlovat Hermiona. "Kde na chodbě?" Vypálil jsem hned další otázku , protože jsem si byl jistý , že jsem plánek měl i před vchodem do- "U vchodu do Zmijozelsky..." pípla a nervózně mi pergamen podala... "Víš Harry... Posaď se ... Prosím..." hlas se jí třásl a já už pochopil o co jde... I přesto jsem si sedl vedle Rona , který jen rozpačitě pozoroval špičky svých bot a mlčel.

Po chvíli ticha se slova opět ujala Hermiona "Viděli jsme tě... Na plánku... S Malfoyem..." mluvila jakoby to neuměla správně zformulovat. "A?" Odvětil jsem jakoby nic... "Byli jste v koupelně a pak v pokoji... Přesně řečeno v posteli Harry!" křikl najednou Ron a já sebou polekaně trhl . "Harry máš... Máš s ním něco?" Nemělo cenu lhát... Věděli to a bude lepší když jim to řeknu já než někdo ze Zmijozelských...

Prakticky šeptem , i když ve společence už nikdo nebyl, vyprávěl jak to všechno bylo... Od trestu s Prýtovou, přes koupelnu až po dnešní večer... Když jsem domluvil rozlehlo se ticho... To ticho mě užíralo. Chtěl jsem aby někdo něco řekl... A nebo ne? Najednou se Ron zvedl ... Hermiona i já jsme ji udiveně pozorovali. "Jdu spát.." zahuhlal a zrychleným krokem se vydal do pokoje... Když se za ním zabouchli dveře zhroutil jsem se do křesla a vložil si obličej do dlaní...Už se mnou asi v životě nepromluví...

Najednou na mém koleni spočinula ruka. Hermiona se posunula na Ronovo křeslo a upírala na mě zvláštní pohled soucitu... "Jsi můj nejlepší kamarád Harry... A respektuji jakýkoliv tvoje rozhodnutí. " Řekla tiše ,ale rozhodně a já se lehce usmál... "Ron mě nenávidí..." narovnal jsem se. "Nech ho vychladnout. Přejde ho to."