Změnila mi život // Marcus Gunnarsen

3.kapitola

Ráno mě probudil zvuk budíku. Vypnul jsem ho a protáhl se. Rukama jsem zavadil o něčí hlavu.
Malin spala jako kdyby nespala sto let. Rozhodl jsem se, že ji zatím budit nebudu a raději půjdu udělat něco k snídani.
Prohlédl jsem všechny skříňky a nikde nic. Vajíčka pryč, rohlíky a tousty taky.
Vzpomněl jsem si na recept od babičky. Byly to lívance posypané borůvkami. Babiččina specialita.

Když jsem smažil poslední kousek, slyšel jsem Malin scházet ze schodů. Otočil jsem se směrem k ní a přitrouble se usmál.

"Budeš snídat?" optal jsem se a vypnul sporák. "Ráda, ale mohla bych se prvně vysprchovat?" zaprosila.

"Určitě, jen ti dám ručník a čisté oblečení" odpověděl jsem se a odvedl ji do koupelny. Se zaťukáním na dveře jsem položil věci na pračku a odešel dodělat snídani.

Nalil jsem nám džus do skleniček a posadil se za stůl.
Zanedlouho přišla v mém tričku, v  teplácích a s turbanem kolem hlavy do kuchyně.

Nasála vůni a přimhouřila očima. "To jsou lívance?" zeptala se s nadějí v hlase. "Ano, jsou. Pojď jíst" ukázal jsem na místo naproti mě.

Neváhala a rychle přisedla. Vzala vidličku s nožem a začala jíst.

"Už jsem ani nevěděla, jak chutnají" zasmála se. "Jak to?" optal jsem se.
"Naposledy jsem je jedla před deseti rokama, pak už ne, protože...no to je jedno. To je moc složitý" zakecala a pustila se do druhého lívance.

Odsunul jsem její talíř a ona mě spražila pohledem.
"Proč Malin? Jsme kamarádi, mě to můžeš říct" ujistil jsem ji.  "Máma alkoholička a táta kriminálník. Babička se o mě starala do mých osmi, pak umřela a nyní bydlím v dětském domově. Víc říkat nebudu, protože můj život není procházka růžovým sadem" vzala si svůj talíř zpátky. 

"Promiň, to jsem netušil.Ale na mě se můžeš kdykoliv obrátit s jakýmkoliv problémem" povzbudivě jsem se usmál. "V pohodě a moc děkuji, ale myslím, že to nebude třeba." pohladila moji ruku a následně se napila džusu.

                                                                                     ***

Malin odešla hned po obědě. Sklidil jsem ze stolu a nádobí naskládal do myčky. Sedl jsem si na sedačku a vyhodil nohy na stůl. Pustil jsem film a ponořil se do děje. 

U filmu jsem usnul, protože mě vzbudil zvuk zvonku. Bohužel nikdo nebyl doma, musel jsem jít otevřít já. Za dveřmi stál v kapuci muž ve věku 20 let. Možná i výš. 

"Gunnarsen Marcus?" zeptal se a já přikývl. "Budu stručný, prosím nech Malin na pokoji. Musí se soustředit na velice důležitý výcvik na daný zásah. Nechci, aby byla nějak stresovaná a plně se věnovala cvičení. Rozumíme si?" klidným hlasem mi kladl na srdce. "O jaký zápas jde?" zeptal jsem se nechápavě. 

"Malin ti to neřekla? Tak ti to řeknu já. Ale někde v klidu. Můžu dál" sundal si svoji kapuci a já v něm poznal toho kluka s pistolí v ruce. Uhnul jsem mu ze dveří a pustil ho dovnitř. 

Dovedl jsem ho do obýváku, kde jsme si naproti sobě sedli. 

"Malinina matka byla alkoholička a otec kriminálník. Kradl, pobodal pár nevinných lidí. Neměli peníze. Malin vyrůstala v hrozných podmínkách" začal a já mu skočil do řeči "ona se s nimi nestýká?" vyslovil jsem asi tu nejpitomější otázku. 

"Nestýká. Otec sedí v base a matka je v nějaké staré budově s bezdomovci. Po smrti její babičky, musela Malin jít do dětského domova. Tam si ji adoptoval v jejich čtrnácti jistý pan. Říká ti něco jméno Joseph Owen?" 

Při vyslovení tohoto jména mi ztuhla krev v žilách. "To je ten, co pořádá ty bojová utkání, karetní hry a závody v autech?" vzpomněl jsem si na to, co mi říkal tenkrát můj otec, když přišel o dva své zaměstnance. 

Neznámý mi přikývl.  "Má určitý kruh lidí, kteří ho zastupují a zabijí pro něho nevyhovující lidi. Mezi ty lidi patřím i já a Malin. Schválně si vybírá děti z dětských domovů, kteří jsou něčím zvláštním. Projdou kurzem sebeobrany a přestěhují se k němu natrvalo. Například já jsem dobrej v řízení aut a zatím jsem ho nezklamal. Ale Malin minulý týden bohužel ano. Je velmi dobrá v karetních podvodech. Blbě si spočítala karty a žetony a prohrála. Za to ji čekal tvrdej trest. Nechal ji zmlátit svými bodyguardy a ještě se u toho díval. Celkem nás je 5. Já, Malin, Herman, Andreas a Nelly. A víš co je pro nás nejhorší? Musíme se ostatní dívat, jak ten trestaný musí trpět. Zakrvácenou Malin jsme ztěžka uzdravili, aby vypadala normálně" dopověděl svůj monolog. 

"A je nějaká možnost, že budete moct opustit ten kruh?" opřel jsem se. "Je, ale udělali bychom tu největší chybu v životě. Owen by nás propustil, ale skončili bychom na ulici, bez práce a domova" vysvětlil mi. 

Nestačil jsem se divit,  co se tu okolo mě děje. Teď se mi všechny souvislosti o těch modřinách srovnávaly v hlavě. Včera, jak jsem převlékal pár jizev a dost modřin. 

"Jo a prosím, nikomu to nesmíš říct. Jsme podepsali papír mlčenlivosti. A měl bych z toho průser" postavil se a šel směrem k hlavnímu vchodu. 

"Neboj neřeknu to nikomu, jen chci, aby si věděl, že Malin mám rád a nechci, aby ji někdo ubližoval. A chtěl bych ji občas vídat i mimo školu. Myslíš, že to půjde?" podrbal jsem se na zátylku. "Uvidím se, co se dá dělat, ale nic ti neslibuji" mrkl na mě a rychlostí levharta vyběhl z našeho domu. 

Neboj Malin, ochráním tě a dostanu tě odsud.

Další kapitola. Taková o ničem, ale doufám, že si ji i tak užijete. 

Vaše Kikule 🍍💕🍌