Změnila mi život // Marcus Gunnarsen

4.kapitola

Ve škole jsem měl v úmyslu si o tom promluvit s Malin. Se zazvoněním přišla do třídy s modřinou pod levým okem. Sedla si na židli a ignorovala mě. 

"Proč si mi to neřekla?" začal jsem první. "Protože to není tvoje věc, co já dělám ve svém volném čase" odpověděla mi. "Dobře, ale tohle? Vždyť je to nebezpečný" 

"Pro tebe jo, pro mě jsou to snadno vydělaný peníze" zadívala se do mobilu. "A k tomu zmlácení zdarma že?" prohodil jsem ironicky. Malin po mé ironické větě se vystrašeně podívala.

"Kdo ti to řekl?" zašeptala. "To je moje věc, s kým se stýkám" rozhodl jsem ji stejně jako mě poškádlit. 

Malin nahlas polkla a prolítla pohledem třídu. Když si byla jistá, že nás nikdo neslyší naklonila se blíž ke mě. 

"Kdo ti to řekl?" dožadovala se odpovědi. "Neřeknu" odsekl jsem naštvaně a dobrovolně se přihlásil k tabuli, abych s ní nemusel po zbytek hodiny komunikovat. 

                                                                                               ***

Když  jsem odcházel z jídelny, tak si mě ke zdi přitiskla Malin. "Po dobrým nebo po zlým?" přitiskla mě ke zdi ještě víc. "Tak fajn, po dobrým, ale nejdřív mě pusť" dokázal jsem v tom strachu říct smysluplnou větu. 

Malin naštvaně zasyčela a pustila mě. Sedla si na lavičku a já vedle ní si hned sedl. 

"Řekl mi to tvůj kolega, myslím že se jmenuje Axel. Malin prosím odejdi odtamtud. Já nechci, aby se ti něco stalo" podíval jsem si ji do očí a začal se v nich ztrácet. 

"Mohla jsem to tušit, že to byl on. Marcusi, to nejde. Já bych ani nemohla a ani nechci. Mám tam domov a peníze. A to mlácení? Na to se dá zvyknout" povzdechla si. 

"Malin posloucháš se? Tebe baví lidí zabíjet, závodit s nimi a další hrozné věci?" vyjekl jsem naštvaně. 

"Já nezabíjím, já jen je dokážu spacifikovat. To je vše. Já se ani nedokážu dívat, jak toho člověka mučí. Za mě to vždy dělá Andreas a Nelly" vzlykla a já jako pravý gentleman ji objal a nechal vyplakat do mého trika. 

"To jsem nevěděl. Uteč prosím, můžeš bydlet u nás" domlouval jsem ji v mé náruči. 

Malin se ode mě odtáhla a záporně zakroutila hlavou.

"Marcusi to nejde. On si mě najde. A pak to bude horší, protože já od něj něco potřebuji. Čekám na to dlouho a až teď mi slíbil, když vyhraju jeden velmi důležitý zápas, dostanu to. Nechápeš to a prosím nepřemlouvej mě." vytáhla z kabelky krabičku cigaret a zapálila si jednu. 

"Proč kouříš?" snažil jsem se ignorovat ten kouř. "Čekám, kdy poslední cigaretou ukončím svůj doživotně posraný život a začnu nový krásný a bezstarostný" foukla mi kouř do tváře. 

"A co je ta věc, co chceš dostat a potřebuješ to?" zadíval jsem se na zem, kde ležel kus papírku. Snažil jsem si přečíst, co je na něm napsaného, ale déšť, který se spustil mi to zabránil. 

"To teď není důležité jako se nyní dostat domů, pojď jdeme" zavelela a spolu s ní se vydal na zastávku tramvaje. Běželi jsme, ale při vší smůle jsme ji nestihli. 

Malin naštvaně kopla do lavičky a začala se třást jako osika. Díval jsem se na ní jako na poklad. Nemohl jsem z ní pustit oči, jak byla roztomilá, když se rozčilovala. Celý obličej měla černý od stékající řasenky z jejich řas. 

"Není ti zima?" zeptal jsem se. "Hrozná, ale já to vydržím" koktala a zimou skřípala zuby. Usmál jsem se a sundal svoji mikinu a podal ji Malin. Ta se na mě nechápavě podívala. "Ne, teď bude, ale zima tobě" razantně odmítala. "Nebude a mě to nevadí, mám to kousek domů a navíc nemůžu se dívat,  jak se třeseš zimou" 

Tentokrát mě poslechla a nasadila si mou, i když mokrou mikinu na sebe. "Je ti líp?" zeptal jsem se. "Je to lepší, ale stejně mi pořád je zima" podívala se smutně na mě. Přistoupil jsem k ní blíž a co nejpevněji objal ji. Malin se ke mě přitiskla a hlavu si položila na moji hruď. 

"Už je to lepší?" zeptal jsem se podruhé. Malin přikývla a zavřela oči. Já jsem se moji hlavu položil o tu její. "Promiň, že jsem tě nazvala slaďoušem. Nejsi žádný slaďouš." omluvila se mi. "To je v pořádku" ujistil jsem ji. 

"Musíme se rozloučit, máš tu tramvaj" zašeptal jsem ji do ouška. Malin se nechtěně odtrhla a vyběhla schody do tramvaje a stoupla si k oknu. Nasadila si sluchátka do uší a zamávala mi, když mi odjížděla. 

Cestou domů jsem kopal do štěrkových kamínku a přemýšlel, o čem mi nechtěla Malin říct. Co je pro ni, tak důležité, že nemůže od Owena odejít. Musím to zjistit a pomoc ji. 

Nová kapitola. Omlouvám se, ale dneska mi psaní moc nešlo, takže se omlouvám za případné chyby. Užívejte kapitolu.

Vaše Kikule 🍍💕🍌