Změnila mi život // Marcus Gunnarsen

14.kapitola

Z pohledu Marcuse

Od noci trávené s Malin uběhly dva dny a mezitím se mi nijak neozvala. Ani mi nebere telefon a neodpovídá na sms. Začínám mít o ní strach. Psal jsem Alaxovi, jestli je v pohodě, ten odpověděl pouhé ok a víc nic. Kdybych alespoň věděl, co s ní je, co dělá. Bojím se, jestli ji nějak Owen neublížil. 

"Marcusi? Vyrážíme" vstoupil do mého pokoje táta. Donutil mě, abych s ní šel na krvavý souboj dvou nejrychlejších aut. 

"Vítejte pane Gunnarsene. Vaše místa jsou v první řadě, číslo 8, 9 a 10." usmála se na tátu pravá blondýnka a více se naklonila k němu. Zlatokopka. Táta se usmál a odešel spolu s námi na naše místa. Usadil jsem se na číslo 8 a čekal, kdy začne ten závod. Na začátku dráhy byla připravena dvě auta. Vedle jednoho stál nějakej blonďák a kouřil cigaretu. Vedle druhého stála, typuju holka v černé helmě a okolo ní kruh čtyř lidí. Nikoho jsem tam nepoznal, jelikož měli všichni kapuce. 

"Vítejte na tradičních závodech mladých řidičů a rychlých aut. V autě číslo jedna bude závodit šestnáctiletý Mathias Mitchell z USA a proti němu se postaví nám dobře známá osmnáctiletá Malin Catberg" 

Při vyslovení jejího jména jsem ztuhl. Tak tenhle zápas myslela. To se začínám opravdu bát. Na tyto závody chodím téměř už odmala a vždycky to skončilo buď záchrankou nebo v nejhorším případě smrtí. Tohle jsem nemohl dopustit. Rychlostí blesku jsem vyběhl z tribuny a běžel na dráhu aut, ve kterých seděli oba závodníci. Stoupl jsem si před auto Malin. Přes ochranné sklo bylo znatelně vidět, že ji moje návštěva překvapila. 

Malin stáhla okýnko a začala naštvaně mávat rukama. "Marcusi, co tady děláš?" zařvala. "Jsem tady, abych ti zachránil život. Vzdej to" vysvětloval jsem. Podíval jsem se na Owena, který naštvaně ukazoval na mě. Věděl jsem, že mě Malin neposlechne a proto jsem se rozhodl pro jedno řešení. Sedl jsem si do auta za ní. 

"Marcusi, co děláš v tomto autě? Jestli sis nevšiml, já se snažím vyhrát zápas. Jestli to vyhraji, dostanu odpověď na moji otázku v podobě bílé obálky." promluvila hned po mém nástupu do auta. "Peníze nejsou všechno Malin a navíc já tě miluji, nechci aby se ti něco stalo" smutně jsem se na ní podíval a doufal, že jí to nějak obměkčí. Zmýlil jsem se. "To nejsou peníze, v té obálce je ukryta adresa mého o 5 let staršího bratra, kterého Owen taky vychovával a já ho naposledy viděla, když mi bylo 7. Vybral si mě schválně, aby mě mohl vydírat s touto obálkou." soustředila se na odpočítání. 

Závod byl zahájen a Malin šlápla na plyn a tím získala náskok. Držel jsem se všeho možného, co v autě bylo. Jela opravdu rychle až jsem se bál. 

V zatáčce dostala smyk a narazila zadkem auta do ohrad. Mathias tím získal náskok. Malin se marně snažila nastartovat znovu auto. 
"Do prdele" bouchla naštvaně do volantu. Zkusila to ještě párkrát, ale nic.
"Malin" chtěl jsem něco říct, ale ona ně zastavila. "Nic neříkej" ukázala na mě prstem. "Kdyby si mě nechal na pokoji a nenasral se do tohoto auta, mohla jsem být dávno v cíli a mohlo mít tu obálku. To se už se s Jonasem nikdy neuvidím "začala vzlykat. 

Vím, byla to moje chyba. Ale hlavně, že je živá a zdravá. Nechtěl jsem ji vidět takto. "Marcusi, všechno si mi zničil, prosím můžeš jít pryč a už se mi nikdy neobjevit na očích." zakřičela a otevřela moje dveře. "To znamená, že se se mnou rozcházíš?" odepnul jsem si bezpečnostní pás. Malin se opřela o opěradlo sedačky a zavřela oči. "Můžeš laskavě zmizet z mého posranýho života?" řekla v klidu a já tedy se slzami v očích vystoupil.

 Šel jsem zpátky k mému tátovi a bratrovi po dráze a cestou si utíral svoje oči od slaných slz. Ale nešlo to. Vracely se a vracely zpátky. Sesypal jsem se Tinusovi do náruče. Je pravda, že poslední dobou jsme se neustále hádali a dokonce i poprali. Ale to mi je teď jedno. Je to můj bratr. Moje dvojče, se kterém jsem si nejvíce rozuměl a taky se mu svěřoval. 

Martinus mě hladil po zádech a šeptal mi utěšující slůvka do ucha. "Nepůjdeme?" zeptal se a podíval se mi do očí. Naposledy jsem se otočil k tomu autu, kde jsme před chvilkou s Malin seděli, ale už tam nebylo jak auto, tak ona. 

Přes obývák, kuchyň a schodiště jsem přeběhl a zamkl se ve svým pokoji. Lehl jsem si na postel a začal brečet do polštáře. Konečně jsem to nemusel zadržovat v autě před tátou. 

"Marcusi? Odemkneš mi?" zaťukal na dveře Tinus. "Tinusi jsi hodný, ale teď chci být sám" odbyl jsem ho. "Nebude ti líp, když se někomu vypovídáš?" snažil se mi domluvit. Po chvilce jsem usoudil, že má pravdu. Vstal jsem z postele a odemkl mu dveře, které jsem následně otevřel. 

Roztáhl ruce a já mu vpadl do objetí. Martinus zavřel, zamkl za námi dveře a sedli jsme si stále v objetí na postel. Hladil mě po zádech a utěšoval. 

"Co se vlastně stalo?" optal se po chvilce. "Malin se se mnou rozešla a už mě nechce nikdy vidět. Posral jsem ji celý život prý. Kvůli mě už neuvidí bratra, kterého neviděla 11 let. Ale tohle já nevěděl. Jen jsem ji chtěl pomoc, aby neskončila v nemocnici nebo hůř dole pod zemí. Následně Malin dostala smyk a nešlo už ji nastartovat. A zbytek už víš" popotáhl jsem ještě jednou a z očí opět vytékaly slzy. 

"To mě moc mrzí." řekl smutně brácha. "Ale ty ji stále miluješ že?" šibalsky se usmál. "To jde tak vidět?" odtáhl jsem se z objetí. "Brácho, to by poznal i slepej" zasmál se a já s ním. "Zítra jdete do školy, zkus se ji omluvit tam" navrhl Tinus. Já se nadechl a vydechl. Tinus na mě koukal a čekal, až ze mě něco vypadne. "Dobře, zkusím to" usmál se a znovu objal Martinuse. Ten mi s radostí objetí opětoval. "A promiň mi to, jak jsem se k tobě choval poslední dobu. Táta mě totiž nahuckal" vysvětlil mi. "To je v pořádku i mě to mrzí" pohladil jsem ho po líčku. 

Opět jsem u sebe měl mého mladšího brášku a dvojče. Mám ho opravdu rád a je sním srandu. Jen on mě dokáže udělat šťastným a veselým člověkem. 

Máme tu další kapitolu. Nevím, jak vy, ale já se už nemůžu dočkat na novou písničku, která vyjde v pátek. Užívejte kapitolu a uvidíme se příště. 

Vaše Kikule  🍍💕🍌