Změnila mi život // Marcus Gunnarsen

9.kapitola

"Probuď se princezno" řekl mi ráno ten nejněžnější hlas. Nejdříve jsem otevřela jedno oko a když jsem spatřila danou osobu, tak i druhé. Byl to Marcus usmívajíc se na všechny strany. Za ním stál Alax a se smíchem mě pozoroval. 

Chtěla jsem se zvednout a co největší silou Marcuse objat. Bohužel moje bolest na zádech mi to nedovolila. "Co tady děláš?" podívala jsem se tázavě na Maca. Ten však přetočil zrak na Alaxe, který měl zabořený obličej do země a dělal jakoby tady nebyl. 

"Musel jsem tě vidět. Po tom incidentu, co se stal v parku, jsem se chtěl ujistit, zda si v pořádku." pohladil mě po vlasech. "Nechtěl jsem, aby to skončilo takhle daleko, že tě zbičují jako psa. Ani nevíš, jakej jsem měl o tebe strach. Pohádal jsem se s tátou a popral se svým vlastním bratrem a to jen kvůli tomu, jak tě odsuzovali. Už bez tebe nechci být ani jeden den. Slib mi, že mě nikdy neopustíš." vyprávěl mi mezi vzlyky. 

Opatrně jsem se posadila, abych zvedla Marcusovu hlavu a spatřila jeho utrápenou tvář. Nikdo jako on se ke mě nikdy hezky nechoval. "Slibuji" pohladila jeho líčko a zanechala tam něžný polibek. 

"Nechci vás rušit, ale zavolal jsem vás, abychom vyřešili jednu věc. A tou jste vy" vyrušil nás z naších vyznání Alax. Marcus se posadil na moji postel a chytil za ruku. "Co navrhuješ" zeptala jsem se. 

"I přes tu tvojí bolest zad musíme pokračovat v tréninku. Napadlo mě, že by Marcus mohl vždy vylézt po stromu ke mě do pokoje a já bych ho přes ty kamery, co máme v domě přemístil za tebou. Tu hodinu, co máme mít navíc, vám věnuju. Sice je to jen hodinu, ale je to lepší než nic. Co na to říkáte?" dopověděl svůj monolog. 

Podívala jsem se na Marcuse. V jeho očích jsem viděla špetku naděje toho, že bychom se mohli vidět alespoň takhle a plus škola. Sice s riskem, že se to Owen dozví, ale je to naše jediná šance. 

"Dobře" nakonec jsem odpověděla a Alax mi zatleskal. Hodila jsem po něm nechápavý výraz. "Ale žádný rošťárny, čistě jen mazlení" pohrozil nám a odešel z pokoje. 

                                                                                              ***

Od našich tajných schůzek v mé soukromé tělocvičně uběhl víc jak týden. Úspěšně se nám to zatím dařilo utajit před Owenem. Ale jednou se nám to muselo vymstít. 

S Marcusem jsme leželi na žíněnce a objímali se. Každičká vteřina trávená s ním mě zahřívala u srdce a byla tou nejcennější věcí, co jsem doposud měla. Když jsem se chystala políbit Marcuse,  vtrhl mi do tělocvičny udýchaný Alax.

"Marcusi, musíš vypadnout. Owen už o tobě ví a hledá tě všude po domě" řekl a mě zůstaly hrůzou stát vlasy nahoře. "A jak se to dozvěděl?" zeptala jsem se vyděšeně. 

"To je teď jedno, rychle vyskoč. Budu ti krýt záda brácho" poplácal ho po zádech a Marcus rychle vyskočil z mého okna na přístřešek a po okapu sjel dolů. Vylezl na vysokou zídku, ze které seskočil do bezpečí. Oddechla jsem si, když ho bodyguardi nechytili. 

Do pokoje mi vtrhl Owen, jenž překypoval velkou zlostí. Alax se automaticky postavil přede mě. Joseph ho okamžitě odstrčil stranou a mě vlepil facku. "Máš domácí vězení. Do školy a ze školy tě budu osobně odvážet a dovážet a trénink se ti prodlužuje a budu tě trénovat já." zazubil se a s prásknutím dveří odešel z mého pokoje pryč. 

Sesypala jsem se k zemi a propukla v historický pláč. Okolo mých ramen se omotaly dvě silné paže. Patřily komu jinému než Alaxovi. "Promiň" začal se mi omlouvat. Podívala jsem se na něj a falešně se usmála. "Ty za to přeci nemůžeš." pohladila jsem ho po tváři a skončila v jeho objetí. Nebyl to sice Marcus, ale Axal mi poslední dobou hodně pomohl. Pro mě to byl jako můj starší brácha. 

Další kapitola. Moc se omlouvám, ale dneska mi to psaní opět nešlo. Budu se snažit polepšit. 

Vaše Kikule 🍍💕🍌