learn to fly; cameron monaghan

KAPITOLA DRUHÁ

KAPITOLA DRUHÁ | Snaha nestačí

Špičky. Dalo by se jím říkat boty, které mají jenom baletky. Přenáší váhu z pat na konečky prstů a tím celý balet vypadá ladně. Když je baletka dostatečně silná v nohou, tak přechází na špičky a zjistí, že to, co do teď mohla nějak obejít a ulehčit, se na špičkách nedá schovat. Během týdne zničím 2-3 páry (ale i více, záleží na intenzitě tréninku) špiček. Je to neuvěřitelná bolest, ale baletky se musí zvyknout na bolest, kterou to přináší. „Co ta noha? Pořádně ji propni!" Probudila mě z myšlenek mamka. Stala jsem naproti zrcadlu. Když jsem takhle trénovala pod dozorem mamky, tak jsem neměla možnost se pořádně koukat na své chyby. Vždy je měla možnost vidět dřív než já v zrcadle. „Když tu nohu vyšvihneš, tak ji aspoň poradně nahoře udrž. Jakmile ji máš dát dolu, tak ji pustíš." Zavrtěla máma hlavou. „No, ještě jednou tuhle část." Protočila jsem nenápadně oči. Došla jsem na místo, kde jsem měla začínat. Připravila jsem se do otočky. Otočka na jedné noze, na jedné špičce, druhá noha pokrčená a špička pokrčená nohy byla lehce přiložená ke koleni. Pouze dvě otočky. Pak hned rozběh, jenom dva kroky a vysoký a dlouhý skok do provazu, po dopadu hned na jednu nohu na špičku a druhou jsem zvedla společně s rukama nahoru. Mamka mě nezastavila. To znamenalo to, že je spokojená nebo, že už chce taky skončit. „Co ty ruce?" Snažila jsem se co nejvíce propnout. Nevím, proč jsem dnes nebyla schopna se soustředit jako vždy. „Lexi, začni se soustředit. Dnešní trénink je jedna hrůza. Budeme končit, ale příště to chce se lépe soustředit." Jenom jsem přikývla. Zkusila jsem ještě pár sestav, ale cítila jsem, že ani to se mamce nelíbí. „Radši to pro dnešek ukončíme." Prohlásila mamka. Jsem jdeme přikývla.

„Příště to bude lepší." Snažila jsem se uklidnit mamku. Sednula jsem si na zem a začala si postupně rozmotávat stuhy od špiček a sundávat si je, pak jsem si sundala ještě sukni.

„Mimochodem, tady máš par letáků. Vyvěs je ve škole, protože plno tvých spolužáků musí vidět tvůj talent, ano." Usmála se. Ano, chápu, že mamka má pocit toho, že musí všichni vědět, že dělám balet, ale já nemám potřebu všem říkat to, že jsem baletka. Ale já jsem jenom na to mamce s úsměvem přikývla. Dala jsem si všechny věci do tašky a potom se šla převlíknout. Teď jsem konečně měla možnost se pořádně prohlédnout své nohy. I když se to zda, tak když nohy, přesněji chodidla nejsou schované ve špičkách nebo v piškotech, tak nebyli moc hezké. Jizvy od puchýřů, otevřené rány od puchýřů bylo na denním pořádku. Bolelo to, ale člověk si musel zvyknout, protože pokud chce to člověk dosáhnou daleko v baletu, tak musí trpět hodně.

„Zítra bude tady společná hodina. Očekávám tě tady taky." Usmála se na mě mamka. Tohle bylo normální, neptala se a rovnou mi řekla co mám dělat. „Protože dneska to nebylo nejlepší, takže si aspoň trochu dáš do těla."

„Mami, ale já se snažila." Koukla jsem na sebe do zrcadla v šatně.

„Snaha nestačí. Musíš to prostě udělat." Usmála se. Chápu, že její sen se stát primabalerínou moc nevyšel, ale tím, že já budu dřít víc, než kdokoliv v mém věku bylo občas strašné. Ale pro dnešek jsem byla ráda, že konečně jedu domů.

~ ~ ~

Postávala jsem u své skříňky. Kontrolovala jsem, jestli mám všechno, protože dnes jsem měla den, kdy jsem měla pocit, že jsem všechno zapomněla. A nevím, proč jsem se tak cítila, ale jo, prostě cítila.

„Jak to, že jsi mi neřekla, že jsi souhlasila s tím, že budeš fotit s tou kamarádkou Camerona?" Objevila se u mé skříňky Katie.

„Myslíš Noah? No, neřekla, protože by tě to stejně nezajímalo, když jde o balet." Usmála jsem se.

„Ale tak mohla ses zmínit." Usmála se, „Třeba tam bude i Cameron." Zavřela jsem skříňku a společně jsme se vydali do třídy.

„Prosím tebe, nebude. Potřebuje to pro svůj fotografický kroužek, takže pochybuji, že by to mělo mít něco společného s Cameronem. " Protočila jsem oči.

„Třeba jo." Usmála se Katie. Sedly jsme si do lavice a já jsem si začala vyndávat věci na lavici. „Co to je?" Zeptala se, zrovna když jsem se koukala bezmyšlenkovitě do tašky. Zvedla jsem hlavu a podívala se.

„Ale, mamka chce, aby všichni ve škole věděli, jaký nadějný talent jsem." Řekla jsem ironicky. „Takže to jdu odnést ředitelovi ať si s tím děla co chce." Usmála jsem se. Zvedla jsem se, vzala papíry a šla.

I za chodu jsem byla schopná číst co mi mamka dala. „Velkolepé představení. Závěrečná vystoupení všech studentů baletního studia." Četla jsem si nahlas. Protočila jsem oči a podívala se pořádně na fotky. Na jedné z nich jsem byla i já. Sice jsem byla vidět, ale bylo to zrovna v moment, kdy by si toho normální smrtelník nevšimnul.

„Tak co baletko, jak se těšíš na foceni?" Uslyšela jsem hlas, zvedla hlavu a rozhlédla se okolo sebe. Byl to Cameron, který prošel okolo mě. Za chůze jsem se na něj otočila, a to byla chyba. Ztratila jsem rovnováhu. Všechny papíry jsem vyhodila do vzduchu a já jsem tvrdě dopadla na zem.

„Dobrý?" Došel ke mně a pomohl sbírat papíry.

„Ano. Jenom jsem zakopla." Usmála jen se. Rychle jsem si posbírala své věci a co nejrychleji se snažila zmizet. Bylo to od něj hezké, že se snažil pomoct. Zavrtěla jsem hlavou a snažila se co nejrychleji dostat do ředitelny.

[a:n] Ojojoj, jak já miluju psaní téhle ff. Snad tuhle ffku nepřekopu do té fáze, kdy spolu začnou hned v dalších pěti kapitolách Lexi a Cameron chodit (protože to opravdu v plánu nemám xd)