learn to fly; cameron monaghan

KAPITOLA PRVNÍ

KAPITOLA PRVNÍ | Kde to všechno začalo? (1. Část)

Nervózně jsem pochodovala před kanceláří. Byla jsem tady sama, poslední ze všech. Můj žaludek byl sevřený nervozitou. Koukla jsem na své náramkové hodinky; bylo půl dvanácté, měla bych jít už na řadu. Co jim tak dlouho trvá? Zájemců do společnosti mají jenom pár, chci to mít už za sebou, pomyslela jsem si. Slyšela jsem, jak cvakla klika a z nich vyšel chlapec, v ruce držel složku Národní Miamský Balet a pod tím jeho jméno.

„Tak co, dostal jsi to místo?" zeptala jsem se ho a u toho jsem zkřížila ruce na prsou.

„No, nejprve mi to nechtěli dát, ale pak jim došlo, že takový tanečník jako já jim bude ve společnosti chybět." usmál se na mě a zamával složkou. Protočila jsem nad tím oči. Doufám, že s tímhle nebudu nikdy mít nic společného, pomyslela jsem si. Dveře od kanceláře byly opět zavřené. Bylo strašné ticho, měla jsem pocit, že tam čekám snad hodiny nebo roky, než konečně řeknou nebo spíš mě vyzvou ať jdu dovnitř.

Otevřely se náhle dveře a z nich vykoukla žena. Měla blonďaté rozpuštěné vlasy, černý kostým a úsměv na tváři. „Slečno, můžete jít dál." Oznámila svým laskavým hlasem, a nakonec se ještě usmála. Dobře, jdeme na to. To dáš, nemáš se čeho bát, snažila jsem se sama sebe uklidnit v mysli. Usmála jsem se na slečnu a následovala ji do kanceláře.

V kanceláři seděli další tři lidi. Ředitel Národního Miamského Baletu a profesorky (jestli by se to tak dalo nazvat).

„Dobrý den." usmála jsem se na ně.

„Dobrý den, slečno. Můžete se posadit," usmál se na mě a já jsem si sedla na židli před nimi, „Tak, řekněte, proč jste si vybrala naši společnost?" Otázku jsem sice slyšela. Podívala jsem se na své ruce, které jsem měla složené v klíně. Zvedla jsem hlavu, rozhlédla jsem se po místnosti; všude vyseli fotky tanečníků, kteří úspěšně tančili za soubor. Chci opravdu dalších 20 nebo 30 let tančit? Baví mě to tak, že bych se dokázala tomu věnovat tak dlouho? Možná ano, ale taky možná ne...

~ f l a s h b a c k ~

Udýchaná z venku jsem došla do kuchyně. Šla jsem rovnou k lednici, kde jsem si vytáhla pomerančový džus, můj oblíbený. Podívala jsem se na hodiny, které ukazovaly 7:15; měla jsem dost času. A takhle to bylo každé ráno. Vstávám v 5:30, jdu běhat, jdu zhruba na hodinu do studia a protáhnu se a potom zpět domů. Měla jsem štěstí, že oba dva rodiče jsou choreografové, takže mají i vlastní studio.

„Dobré ráno, Lexi." usmála se na mě má matka a dala mi pusu na tvář.

„Dobré." usmála jsem se.

„Dneska budeme muset nějak vyřešit to vystoupení. Je sice začátek školního roku, ale už se na tom musí začít pracovat. Plus to tvou sólo na to oblastní kolo. Je toho hodně na dnešek, takže s tím i počítej." Znovu se usmála. Ano, bylo toho hodně, ale pro mě to už není nic nového. Musela jsem si zvyknout a žít s tím. V klidu jsem dojedla své jídlo, nádobí dala do dřezu a šla do svého pokoje. Musela jsem se hned jít vysprchovat, pak jsem se převlékla do oblečení a do sportovní tašky jsem si hodila čistý trikot sukně, baletní špičky a piškoty, legíny, no prostě a zkrátka věci, které potřebuji k baletu. A mohla jsem konečně vyrazit do školy.

Do školy jsem došla v čas, hned jsem zamířila ke své skříňce. Nějak jsem se snažila natlačit svoji tašku s věcmi na balet. „Notak, dneska tě tam nacpu i když nemám tutu a s ní to je mnohem těžší!" Rozčilovala jsem se nad tím, že mi dneska taška nevešla do skříňky. Když už konečně ta taška se tam nějak dostala, tak jsem zjistila, že mi z ní vypadly špičky, ale neměla jsem na to sílu je do skříňky snažit se dostat znovu.