Náhodná volba [DOKONČENO]

Zjišťování

°Kocour°

Marinette a já jsme leželi vedle sebe a jen se objímali. Bylo ráno, ale ani jeden z nás přes noc nespal, takže jsem podle toho i tak vypadali.
„Ještě mě miluješ?" Zeptá se Marinette ze srandy.
„A víš, že jo?" Políbím jí do vlasů, ikdyž si toho zřejmě ani nevšimla.
„Nerada to říkám, ale chce se mi nějak spát..." Zazíve.
„Tak já půjdu, ať se pořádně vyspíš." Tak strašně jsem nechtěl odejít, ale zřejmě bylo na čase.
„Můžeš tu zůstat, ale počkej chviličku." Vyskočila z postele a šla dolů. Za pár minut se vrátila se snídani a zřejmě s nějakým práškem. „Řekla jsem, že je mi blbě a když mi je blbě, rodiče mě nesmí rušit, protože to nesnáším. Takže teď dobrou." Zaryla do mě hlavu a snažila se usnout, ostatně přesně tak, jako já...

„Kocoure vstávej!!!!" Marinette do mě celou svou silou drncala.
„Co se děje?" Řekl jsem, ale stále spal.
„V Paříži je akuma! Musíš okamžitě vstát!!" Protáhl jsem se a podíval se na Marinette. Měla trochu pocuchané vlasy, ale i tak byla pořád hezká.
„Ještě přijdu, princezno. Miluju tě." Políbím jí trošku nemotorně na nos a běžím na balkón, ze kterého skočím a už běžím do středu města.
„To ti to trvalo. Hejbni zadkem a pomoz mi!" Beruška byla dost naštvaná. Mrskla svým jojem a zřejmě chtěla udeřit do toho padoucha, jenže omylem udeřila na mně.
„Co to děláš? Au!" Vykřikl jsem. Beruška ale běžela dál a bylo jí zřejmě úplně jedno, že mě zranila. Zvednul jsem se a svou tyčí dohnal Berušku.
„Kočaklizma! Hned!" Křikla po mně. Vyvolal jsem Kočaklizmu, ale nevěděl jsem, co s ní.
„A co mám jako dělat? Mohla by ses chovat normálně?! Co ti dneska jako je?!?" Štvala mě, ale jí to bylo jedno.
„Znič tu tašku!!" Zničil jsem tedy tašku, ze které hned vyletěl akuma. Beruška si ho očistila a zase všechno dala do pořádku.
„Vysvětlíš mi to, laskavě?!" Beruška protočí oči.
„Příště tu buď včas, jasný! Tu krávu si ochmatávej kdykoliv jindy, ale ne tehdy, když mi tady máš pomáhat, je ti to jasný?" Samozřejmě to musela říct kde jinde, než před novinářemi... Okamžitě se na nás svalila halda otázek a lidí. Musel jsem se s tama co nejrychleji dostat, takže jsem vzal svou tyč a normálně se z tama vypařil. Rychlostí blesku jsem běžel domů a tak tak to stihnul.
„Svoboda!!!" Plagg se okamžitě vrhnul na camembert a já si konečně mohl sednout.
„Někdo za vámi přišel, Adriene. Můžu tu slečnu pustit dál?" Nathali se ozývala spoza dveří.
„Ano, jistě." Byl jsem překvapený. Nikoho jsem nečekal...
„Ahoj." Marinette?

°Marinette°

Musela jsem za ním jít a zjistit, co to mělo znamenat. Leželo to ve mně po celou tu dobu, teda až na tu dobu, kdy jsem byla s Kocourem, samozřejmě.
„Co ty tady?" Zeptá se. Asistentka za námi zaklapne dveře a já spoznám, že je něco špatně.
„Musela jsem vědět, co měl znamenat ten včerejšek... Nedává mi to vůbec hlavu ani patu." Řekla jsem mu pravdu. Nechtěla jsem lhát, to neříkám, ale rozhodně jsem nechtěla říct pravdu.
„Ehm, no jistě, to rozhodně chápu... Teda vlastně nechápu co to do mně vjelo, ale na druhou stranu chápu, proč si přišla ale ne-..." Musela jsem ho pro svůj vlastní zájem zastavit.
„Dobře, že to chápeš." Usměju se, ale jenom na chvíli. Kdybych se usmívala dlouho, bral by to jakobych ho milovala či co.
„Fajn." Teď se zase usmívá on na mě. Mlčíme. Pořád se na mně usmívá a já se zase jistě tvářím příšerně.
„Můžu si sednout?" Zeptám se po docela dlouhé a trapné chvíli.
„J-Jasně." Sedla jsem si na pohovku a on zas na její kraj, který byla co nejdál ode mě.
„Tak vysvětlíš mi to?" Už mi to nedalo.
„F-Fajn, máš právo to vědět. Víš... Nino říkal, že si do mně zamilovaná, tak jsem si řekl: Proč ne? No a to je celý."