Náhodná volba [DOKONČENO]

Rozhovor

°Marinette°

Celý týden jsem Alyi vtloukávala do hlavy, abych mohla jít s nimi, takže mi to nakonec povolila. Byla jsem nervózní. Už tak dlouho jsem ho neviděla... Možná, že už ani nevím, jak vypadá...
„Hlavně buď v klidu, jasný? Ne, že za ním hned přiběhneš a budeš se ho ptát na ty nejbizarnější otázky." Řekla jsem Alyi, když jsme čekali na Kocoura.
„To by sis měla říkat taky." Zašeptala si jen tak pro sebe Alya.
„Cože?! O čem to mluvíš? Mě se Kocour přece nelíbí!" Už jsem se bála, že na to přišla, ale ona se najednou zasmála a strašně se culila.
„Ale ne Kocour, přece Adrien..." Ona si snad myslí, že se mi líbí Adrien? No... Lepší, než aby řekla na tom svém livestreamu Kocourovi, že ho miluju či co.
„Ahojte dámy, jste připravené?" Alya k němu hned přiběhla a okamžitě si ho jen tak pro sebe fotila a cosi mu říkala. Zamávala jsem mu a potichu se mu i smála. Pak jsem pro bezpečnost všech, od něho Alyu strhla. Uklidnila se a začala chystat livestream.
„Dlouho jsme se neviděli." Začnu konverzovat s Kocourem.
„Člověk se nezastaví..." Odůvodnil to Kocour a zase mlčel. Cítila jsem se trapně. Zřejmě jsem tu vůbec neměla být.
„Chápu." Radši jsem šla pomoct Alyi. Kocour se posadil a trochu si poupravoval vlasy.
„Je tak krásný... Má první otázka bude, jestli má holku nebo třeba i kluka." Alya se zachichotala, ale já se nesmála. Dívala jsem se, jak snobsky se Kocour dívá na sebe a je mu úplně jedno, že je mi z něj smutno... Alya se na mě podívala a hned spoznala, že je se mnou něco v nepořádku. „Přijde i Adrien?" Zeptá se Kocoura. Udiveně se koukne na nás dvě. Na Alyu jen krátce, ale na mě se dívá pak celou dobu.
„Ne, proč?" Jeho výraz značil spoustu emocí.
„Jen tak, chtěla jsem mu poděkovat." Kocour se zase staral o sebe a Alya na mě nenápadně mrkla.
„Tak já už asi půjdu..." Vzala jsem si svoje věci, oblékla se a jen krátce jsem se podívala na Kocoura. Ten ani nezdvihl zrak...
„Měj se, večer ti zavolám." Alya mě obejme a já teda jdu.

Od té dnešní události uběhlo přibližně 5 hodin, ale já se přes to pořád nemohla přenést. Musím přiznat, že mi ukáplo i pár těch slz. Najednou mi zazvoní telefon s novou zprávou:
Co něco podniknout? Máš čas? Adrien? Dneska mě už fakt nemůže nic překvapit...
Jo, mám, ale nevím, dneska se na nic necítím. Co třeba zítra? Odepsala jsem a dál se snažila dokončit návrh kabelky. Chtěla jsem, aby vyjadřovala každodenní pocity žen a právě se soustředila na smutek. Jak nečekané... Ani ne za 15 minut někdo dole zvonil. Máma s tátou byli na nákupu, zřejmě si zapomněli klíče. Ve svém nejoblíbenějším županu jsem jim sešla otevřít dveře a jen čučela na osobu, co v nich stála. Celý mokrý a udýchaný Adrien se na mě usmíval ve dveřích a snažil se popadnout dech.
„Adriene, říkala jsem ti až zítra." Nechtěla jsem být na něj hnusná, ale co jsem měla dělat? Dneska prostě ne!
„Já vím." Obejme mě a já se nepřestávám divit. Nejdřív mi to přijde příjemné, protože je to to jediné, co za dnešek potřebuju, jenže pak se zarazím. Co se to tu zase děje?
„Stalo se snad něco?" Pustím ho k nám a sundám mu mokrý kabát.
„Psala jsi, že se dneska moc necítíš, tak jsem přišel." Bylo to od něj moc hezké, ale tak divné... O co mu v poslední době jako jde?
„Tak to je moc milé, ale nevím, jestli je tohle dobrý nápad." Popravdě jsem o tom vůbec nechtěla mluvit.
„Proč ne? Víš Marinette, uvědomil jsem si, že my dva jsme nikdy nebyli jen kamarádi... Líbíš se mi a proto bych chtěl být něco víc, než jen kamarád." Přiblížil se ke mně a začal mně líbat.
„Co to sakra děláš?!?" Úplně ustrašená jsem vyskočila. Zřejmě jsem se mýlila. Až teď už mě dnes nic překvapit nemůže!