Náhodná volba [DOKONČENO]

Vztek

°Marinette°

„To odvoláš!!" Uslyším za sebou.
„Řekla jsem, že už tě nikdy nechci vidět, takže vypadni!!" V záchvatu vzteku bych ho klidně zhodila z okna.
„Chci si jen promluvit!" Trochu se ke mně přiblíží, ale pak si to zase rozmyslí a stoupne si na to samé místo.
„Já ale ne. Sbohem, nebo radši bez něj." Zamávám mu na rozloučenou a vyháním ho z mého pokoje.
„Dám ti 1000 euro, když to odvoláš a už se o tom s nikým nebudeš bavit." S udiveným výrazem se na něj podívám. „Tak 2000..."
„Co si to o mně vůbec myslíš?!? Já tvoje peníze nechci, nebudu lhát!!" Úplně se rozzuřím.
„Tak co mám udělat proto, abys to odvolala?!" Vypadá dost zoufale, ale je mi to úplně jedno.
„Nikdy to neodolám!!" Zavřu ho venku a rychle zabarikáduju všechny vchody a tím i východy, aby se nikdo nedostal sem ani ven, což je dost pochopitelné. Asi tak hodinu sedím a čekám na to, jestli si Kocour nenajde nějaký způsob na to, jak se ke mně dostat, jenže ho to zřejmě omrzelo. Po celé té hodině čekání dám zase všechno do původního stavu, jenže na mé překvapení se ke mně okamžitě dostane Kocour.
„Nechápeš to... Pokud to neodvoláš, ztratíme důvěru pařížanů a navíc mě Beruška zabije, to bys přece nechtěla, ne?" Jestli chce, klidně mu i já sama zapíchnu do hrudi 1000 nožů a klidně i víc!!
„Já to moc dobře chápu, nejsem blbá, aby bylo jasno. Pařížané mají důvod proč vám nevěřit, právě proto jsem hrdou pařížankou. A pro mě za mě, ať si tě Beruška klidně i zabije, teď jsi její hračka. Nechápu, s čím si může pořád hrát... Mě ses moc neosvědčil." Pořádně ho šetřu tak, jak si zaslouží.
„No, taky s Beruškou děláme věci trochu na jiném levlu, jestli rozumíš. Ona si umí moc dobře hrát." Najednou se ve mně úplně zamrazí. Tohle bych nečekala. Hlavně ne od Kocoura.
„M-Můj názor si slyšel, teď si můžeš jít hrát s Beruškou. Nazdar." Zavřu ho znovu venku a s ním zase každý průchod. Po chvíli mi po tváři steče slza a za ní druhá a třetí. V tom nejhlasitějším pláči do mého pokoje vtrhne máma s tátou, celý překvapení tím, co se zase děje.
„Broučku... To bude v pořádku, jen se neboj."

°Kocour°

Rychle jsem pospíchal k Louvru, kde jsme se měli sejít s Beruškou. Její výraz vypadal přímo vražedně, ani se nedivím. A až pak zjistí, že jsem Marinette nedokázal přesvědčit...
„Kde zase lítáš?!?! Čekám tu snad půl hodiny, víš kolik je vůbec stupňů?!?" Vyjekne hned Beruška namísto pěkného pozdravu. V tomhle mi Marinette neskutečně chybí.
„Promiň, princezno-..." Přeruší mě.
„Už tisíckrát jsem ti říkala, že mi nemáš říkat princezno, ale královno, když už... Nejsem přece jen princezna, ale královna!" Nastaví mi svou ruku proto, abych jí mohl políbit.
„Ovšem!" Okamžitě si kleknu a políbím jí.
„Tak mi řekni, Kocourku, jaké máš pro mě zprávy? Doufám, že jen ty dobré!" Vstanu a oprašuju si svá kolena, když v tom se zarazím. Co jí teď mám asi říct?!
„C-Cože? O čem to mluvíš?" Nic lepšího než předstírat, že o ničem nevím, mě nenapadlo.
„Měl si jít přece za tvojí bývalou krávou, vzpomínáš?!" Rozpačitě jsem zakýval hlavou a jen se bál, co se stane. „Tak co jsi zjistil?" Bože můj, začíná tu být příšerné vedro!!
„O-Ona to neodvolá." Najednou Beruška zčervenala více než obvykle a začala nadávat tak moc, že se za námi lidé otáčeli a celé si to natáčeli.
„Já tu krávu nesnáším!!!! Už jí doopravdy zabiju! Zabiju jí!" Do vzduchu vyhodila odpadkový koš a začala do mě vší silou boxovat.
„Uklidni se Broučínko!" Chytím její ruce tak, aby už do mě nemohla bouchat, jenže ona mě kopne a pak mi dá facku.
„Celé si to podělal, tak to i napravíš. Do té doby tě nechci ani vidět!!!!" Jen se otočím a už tam není. Lidé mě stále natáčeli, takže jsem se rozhodl zmizet. Musím vymyslet, jak jí přesvědčím!