Náhodná volba [DOKONČENO]

Loučení

°Kocour°

Snažil jsem se všude najít Berušku, jenže ona nikde. Napadlo mě k ní jít domů, ale tam taky nebyla. Vrátil jsem se domů, celý zničený z toho, že jsem se s ní nestihl rozloučit. Sednul jsem si na postel a pod postelí našel fotky s Marinette a pak ještě jednu s Beruškou.
„Jsou si tak příšerně podobné. Aspoň vím, jaké ti mám vybírat partnerky, až se s tebou i ta Beruška rozejde." Řekne Plagg a spokojeně si sedne na mé rameno.
„Miluju je obě, ale každou jinak. Připadám si jak v nějakém filmu..." Fotky zase schovám. Unaveně si lehnu na postel, když v tom uslyším, jak se otevírá mé okno.
„Adriene, miláčku." Podívám se k oknu, kde stojí nikdo jiný než Beruška.
„Co jsi to udělala Marinette?! Teď můžeš jít i do vězení, je ti to doufám jasné?!?!" Jenom protočí oči.
„Já tě miluju. Vždycky jsem milovala jenom tebe. Pro tebe bych tu krávu zabila klidně na třikrát." Přiblíží se ke mně a políbí mě, jenže já jí odstrčím.
„Pro mě?! Já jí nikdy nechtěl zabít! Jsi šílená!" Úplně vyvádím, ikdyž kdo by se divil...
„Chci se s tebou rozloučit přesně tak, jak jsme k sobě přišli, tak už se na mě nezlob." Prohrabává mi vlasy, ale já jí opět zastavím.
„Co se to s tebou děje?! Proč se pořád chováš takhle?!?" Teď jí od sebe odstrčím s omnohem větší silou.
„Vždyť já tě miluju, to to nevidíš?! Od té doby, co jsem věděla, že ty, nudný Kocour jsi božský Adrien, byla jsem schopná udělat cokoliv!! Zbavit se Marinette a donutit tě mě znova milovat, jak jsi to předtím dělal! Jsi láska mého života! Jenom kvůli tobě tady jsem, kvůli tomu, že jsi tak krásný, to je věc, kterou na tobě miluju nejvíc. Tak pojď sem." Byl jsem šokován, co řekla. Ona věděla, kdo jsem ještě předtím, než jsem věděl já, kdo je ona?
„Cos to řekla? Jak jsi věděla mojí identitu ještě předtím, než jsem věděl tu tvou já?!" Najednou si zřejmě uvědomila, co řekla. Okamžitě se chytla za pusu a se šokovaným obličejem na mě koukala. „Jestli je to takhle, támhle máš dveře, už nikdy tě nechci vidět. Rozcházím se s tebou!!" Překvapivě jsem byl v pohodě. Co víc bych od Berušky mohl čekat, že?
„Adriene, to přece nemůžeš!!!! Vždyť mě miluješ!!" Zase se začne vztekat.
„Miluju Marinette, už to tak je. A teď jsem jí kvůli takové podvodnici ublížil!!" Začala řvát, a tak jsem jí radši rychle vyhodil, aby sem nevtrhla Nathali...

„Marinette? Už jsem tady." Zaťukal jsem na poklop, co vedl z balkónu do Marinettiného pokoje.
„Pojď dál, máš otevřeno." Vejdu dovnitř a uvidím Marinette v roztomilém pyžamu, které jsem na ní ještě neviděl.
„Jsem rád, že jsi mi dovolila přijít... Moc to pro mě znamená. Je to cesta k našemu usmíření." Mrknu na ní.
„To asi jo... Ale i tak mě to všechno dost ranilo, aby bylo jasno." Řekne Marinette pro ujasnění.
„Jistě, to chápu. I mě to dost ranilo..." Přiznám se a Marinette spozorní.
„A co tě jako ranilo?" Chytnu jí za ruku a ona se začervená. Tohle dělala vždycky...
„Protože už bych s tebou nemusel nikdy mluvit." Pohladím jí po tváři, ale ruku mi oddělá.
„Tohle není dobrý nápad... Nechci být jako Beruška. Nebudu někomu za zády přebírat kluka." Zatřesu hlavou na znamení nesouhlasu.
„Rozešel jsem se s ní ještě než jsem sem přišel." Najednou vykulí oči, ale usměje se.
„A proč? Doufám, že ne kvůli mě." Nadzvihne obočí a čeká na odpověď.
„Přiznala se mi..." Stále nechápe.
„K čemu?" Už bych to dořekl, kdyby na mě nevyhrkla tuhle otázku.
„Ona znala mojí identitu před tím, než jsem znal tu její. Navíc, Adriena milovala víc, než pravého mě..." Sakra!
„Řekl jsi Adrien?!?"